LENIN: ZKUŠENOSTI PAŘÍŽSKÉ KOMUNY ROKU 1871

V. I. Lenin: Stát a revoluce
srpen – září 1917

Kapitola III

ZKUŠENOSTI PAŘÍŽSKÉ KOMUNY ROKU 1871.
MARXŮV ROZBOR

1. V čem záleželo hrdinství pokusu komunardů?

Je známo, že několik měsíců před Komunou, na podzim roku 1870, varoval Marx pařížské dělníky a dokazoval, že pokus o svržení vlády by byl zoufalou pošetilostí. Když však v březnu 1871 byl dělníkům vnucen rozhodující boj a oni jej přijali, když se povstání stalo faktem, uvítal Marx proletářskou revoluci, přes špatné předzvěsti, s největším nadšením. Nestál na svém a neodsoudil pedantsky „nevčasné“ hnutí jako smutně proslulý ruský renegát marxismu Plechanov, jenž v listopadu 1905 psal způsobem, povzbuzujícím boj dělníků a rolníků, po prosinci 1905 však liberalisticky křičel: „Nemělo se sahat ke zbraním.“

Marx nebyl však jenom nadšen hrdinstvím komunardů, kteří – podle jeho slov – „šturmovali nebe.“ V masovém revolučním hnutí, třebaže nedosáhlo cíle, spatřoval nesmírně důležitý historický pokus, určitý krok světové proletářské revoluce vpřed, praktický krok, důležitější než sta programů a úvah. Marx si vytkl za úkol rozebrat tento pokus, vyvodit z něho poučení pro taktiku a přezkoumat podle něho svou theorii.

Jedinou „opravu“, kterou pokládal Marx za nutné provést v „Komunistickém manifestu“, udělal na základě revolučních zkušeností pařížských komunardů.

Poslední předmluva k novému německému vydání „Komunistického manifestu“, podepsaná oběma jeho autory, je datována 24. června 1872. Autoři Karel Marx a Bedřich Engels v ní prohlašují, že program „Komunistického manifestu“ „dnes… místy zastaral“.

… „Zejména – pokračují – Komuna podala důkaz, že ‚dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinerii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely‘…“

Slova tohoto citátu, uvedená v druhých uvozovkách, převzali ‘autoři z Marxova spisu „Občanská válka ve Francii“.

Základnímu a hlavnímu poučení Pařížské komuny přikládali tedy Marx a Engels tak veliký význam, že je vtělili jako podstatnou opravu do „Komunistického manifestu“.

Je neobyčejně příznačné, že právě tato podstatná oprava byla oportunisty zkomolena a že její smysl není znám jistě devíti desetinám, ne-li devadesáti devíti setinám čtenářů „Komunistického manifestu“. Podrobně o tomto zkomolení promluvíme dále v kapitole, věnované speciálně zkomoleninám. Nyní stačí poznamenat, že běžná, vulgární „pojetí“ uvedeného proslulého Marxova výroku tkví v tom, že prý zde Marx zdůrazňuje myšlenku pomalého vývoje v protikladu k uchopení moci atd.

Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Marxova myšlenka tkví v tom, že dělnická třída musí rozbít, rozmetat „hotovou státní mašinerii“ a neomezit se na její prosté převzetí. 12. dubna 1871, tj. právě v době Komuny, psal Marx Kugelmannovi:

…„Nahlédneš-li do poslední kapitoly mého ‚18. brumairu‘, zjistíš, že za nejbližší pokus francouzské revoluce prohlašuji nikoli odevzdání byrokraticko – vojenské mašinerie z jedněch rukou do druhých, jak tornu bývalo doposud, nýbrž její r o z b i “ (podtrženo Marxem, v originále je „zerbrechen“) „a to je předpoklad každé skutečné lidové revoluce na kontinentě. V tom právě záleží pokus našich hrdinských pařížských soudruhů ze strany“ (Str. 709 v „Neue Zeit“, XX., I., ročník 1901 – 1902). (Marxovy dopisy Kugelmannovi vyšly rusky nejméně ve dvou vydáních; jedno pod mou redakcí a s mou předmluvou [1] .)

V těchto slovech: „rozbít byrokraticko-vojenskou státní mašinerii“ tkví, stručně řečeno, hlavní poučení marxismu o úkolech proletariátu v revoluci, pokud jde o stát. A právě toto poučení bylo vévodícím kautskyánským „výkladem“ marxismu nejenom naprosto zapomenuto, nýbrž přímo překrouceno!

Pokud jde o Marxův poukaz na „18. brumaire“, ocitovali jsme už nezkráceně příslušné místo. Je záhodno zvlášť zdůraznit dvě místa z uvedené Marxovy úvahy. Za prvé, Marx omezuje svůj závěr na kontinent. To bylo pochopitelné roku 1871, kdy Anglie byla ještě vzorem země čistě kapitalistické, avšak bez militarismu a do značné míry bez byrokracie. Proto Marx vylučoval Anglii, kde revoluce, dokonce i lidová revoluce, byla myslitelná a tehdy také možná bez předpokladu rozmetání „hotové státní mašinerie“.

Dnes, roku 1917, v období prvé veliké imperialistické války, toto Marxovo omezení odpadá. Jak Anglie, tak Amerika, které byly největšími a posledními – na celém světě – představitelkami anglosaské „svobody“ v tom smyslu, že tam nebylo militarismu a byrokratismu, se úplně zřítily do všeobecného evropského špinavého, krvavého bahna byrokraticko-vojenských institucí, které si vše podřizují a vše utiskují. Dnes jak v Anglii, tak v Americe je „předpokladem každé skutečně lidové revoluce“ rozbití, rozmetání „hotové“ „státní mašinerie“ (vybudované tam v letech 1914 -1917 s „evropskou“, všeobecně imperialistickou dokonalostí).

Za druhé, zvláštní pozornosti zasluhuje neobyčejně hluboká Marxova připomínka, že rozmetání byrokraticko-vojenské státní mašinerie je „předpokladem každé skutečně lidové revoluce“. Tento pojem „lidové“ revoluce překvapuje v Marxových ústech a ruští plechanovci a menševici, tito následovníci Struveho, kteří by se chtěli počítat mezi marxisty, by snad mohli prohlásit tento Marxův výraz za „přeřeknutí“. Udělali z marxismu tak ubohou liberální zkomoleninu, že kromě protikladu mezi buržoasní a proletářskou revolucí pro ně nic jiného neexistuje, a mimo to i tento protiklad chápou nemožně dogmaticky.

Zvolíme-li revoluce XX. století jako příklad, pak nutno ovšem jak portugalskou, tak i tureckou revoluci označit za buržoasní. Avšak „lidovou“ není ani ta, ani ona, neboť masa lidu, obrovská jeho většina, nevystupuje nějak znatelně aktivně, samostatně a se svými vlastními hospodářskými a politickými požadavky ani v té, ani v oné revoluci. Naopak, ruská buržoasní revoluce v letech 1905 – 1907, třebaže neměla takové „skvělé“ úspěchy, které časem zaznamenávala portugalská či turecká revoluce, byla nesporně ‚skutečně lidovou“ revolucí, neboť masa lidu, jeho většina, „nejširší‘‘ společenské vrstvy, zdeptané útiskem a vykořisťováním, povstávaly samostatně a zanechávaly na celém průběhu revoluce stopy svých požadavků, svých pokusů vybudovat podle svého novou společnost místo společnosti staré, která má být rozmetána.

V Evropě roku 1871 na kontinentě netvořil proletariát v žádné zemi většinu lidu. „Lidová“ revoluce, která strhuje do hnutí opravdu většinu, mohla být lidovou jedině tehdy, jestliže se jí zúčastnil jak proletariát, tak i rolnictvo… Obě tyto třídy také tvořily tehdy „lid“. Obě tyto třídy mají společné to, že je „byrokraticko-vojenská státní mašinerie“ utiskuje, rdousí a vykořisťuje. Rozbít tuto mašinerii, rozmetat ji – je opravdu v zájmu „lidu“, jeho většiny dělníků a většiny rolníků, je „předpokladem“ svobodného svazku chudého rolnictva s proletariátem, a bez tohoto svazku není demokracie stabilní a socialistické přetvoření společnosti je nemožné.

K tomuto svazku, jak známo, si také razila cestu Pařížská komuna, která nedosáhla svého cíle pro řadu příčin vnitřních i vnějších.

Marx tedy, když mluvil o „skutečně lidové revoluci‘‘‚ co nejpřísněji přihlížel, nikterak nezapomínaje na zvláštní rysy drobné buržoasie (o nichž mluvil mnoho a často), k faktickému poměru tříd ve většině evropských kontinentálních států roku 1871. Ale na druhé straně konstatoval, že „rozbití“ státní mašinerie je nezbytné v zájmu dělníků i rolníků, že je sjednocuje, staví před ně společný úkol odstranit „cizopasníka“ a nahradit jej čímsi novým.

Čím ale?

2. Čím nahradit rozbitou státní mašinerii?

Na tuto otázku dal Marx roku 1847 v „Komunistickém manifestu“ odpověď ještě zcela abstraktní, lépe řečeno, odpověď, která ukazuje úkoly, ne však způsob jich vyřešení. Rozbitou státní mašinerii je třeba nahradit „organisací proletariátu jako panující třídy“, „vydobytím demokracie“ — to byla odpověď „Komunistického manifestu“.

Marx, nepouštěje se do utopií, očekával, že zkušenosti masového hnutí přinesou odpověď na otázku, jakých konkretních forem bude nabývat tato organisace proletariátu jako panující třídy, jak vlastně bude tato organisace uvedena v soulad s nejúplnějším a nejdůležitějším „vydobytím demokracie“.

Zkušenosti Komuny, jakkoli malé, podrobuje Marx v „Občanské válce ve Francii“ velmi pečlivému rozboru. Uvedeme nejdůležitější místa z tohoto spisu:

„V XIX. století se vyvinula ‚centralisovaná státní moc se svými všudypřítomnými orgány: stálou armádou, policií, byrokracií, duchovenstvem a soudcovským stavem‘, moc, pocházející ze středověku. S rozvojem třídního antagonismu mezi kapitálem a prací ‚nabývala státní moc stále více rázu veřejné moci k utlačování dělnické třídy, mašinerie třídního panství. Po každé revoluci, která znamená jistý krok třídního boje vpřed, se projevuje čisté utiskovatelský ráz státní moci stále zjevněji‘. Státní moc se po revoluci 1848—1849 stává ‚národním nástrojem války kapitálu proti práci‘. Druhé císařství [2] tento stav utvrzuje.

‚Přímým protikladem císařství byla Komuna‘. ‚Komuna byla určitou formou‘ republiky, která měla odstranit nejenom monarchistickou formu třídního panství, nýbrž i samo toto panství“…

V čem vlastně tkvěla tato „určitá“ forma proletářské, socialistické republiky? Jaký byl stát, který začala budovat?

… „Prvým dekretem Komuny bylo proto zrušení stálé armády a její nahrazení ozbrojeným lidem“…

Tento požadavek je nyní v programech všech stran, které se chtějí nazývat socialistickými. Ale jakou cenu mají jejich programy, je nejlépe patrno z chování našich eserů a menševiků, kteří v praxi upustili právě po revoluci 27. února od uskutečnění tohoto požadavku!

… „Komuna se ustavila z městských radních, volených podle všeobecného hlasovacího práva v různých pařížských okresech, kteří byli odpovědni a mohli být kdykoli sesazeni. Většina z nich byla samozřejmě z řad dělníků nebo uznaných zástupců dělnické třídy“…

… „Policie, která byla dosud nástrojem státní vlády, byla okamžitě zbavena všech svých politických funkcí a stala se odpovědným a kdykoli sesaditelným orgánem Komuny. Totéž bylo s úředníky všech ostatních správních odvětví… Počínajíc členy Komuny, od shora až dolů, musela být veřejná služba vykonávána za d ě l n i c k o u  mzdu. Jakékoli výsady a vyplácení peněz na representaci vysokým státním hodnostářům zmizely s těmito hodnostáři… Jakmile stálá armáda a policie, tyto nástroje materiální moci staré vlády, byly odstraněny, přikročila Komuna ihned k rozbití nástroje duchovního útisku kněžské moci… Soudní úředníci ztratili svou zdánlivou nezávislost… měli být nadále veřejně voleni, odpovědni a mohli být kdykoli sesazeni“…

Komuna tedy rozbitou státní mašinerii nahradila zdánlivě „jen“ úplnější demokracií: zrušením stálé armády a úplnou volitelností a sesaditelností všech úředních osob. Ve skutečnosti je však toto „jen“ nesmírně významným zjevem, kdy jedny instituce byly nahrazeny institucemi zásadně jiného druhu. Zde právě je možno pozorovat jeden z případů „přeměny kvantity v kvalitu“: demokracie, provedená tak úplně a důsledně, jak je to jen vůbec možné, přestává být buržoasní demokracií a stává se demokracií proletářkou, přestává být státem (= zvláštní mocí k potlačení určité třídy) a stává se něčím, co už státem vlastně není.

Stále ještě je nutno potlačovat buržoasii a její odpor. Pro Komunu to bylo zvlášť nezbytné a jednou z příčin její porážky bylo, že to nedělala dosti rozhodně. Avšak potlačujícím orgánem je tedy již většina obyvatelstva, a nikoliv menšina, jak bývalo vždy jak za otroctví, tak za nevolnictví, tak i za námezdního otroctví. A jakmile většina lidu sama potlačuje své utiskovatele, pak „zvláštní moci“ k potlačení n e n í   j i ž   t ř e b a. V tomto smyslu začíná stát odumírat. Místo zvláštních institucí privilegované menšiny (privilegované úřednictvo, velitelský sbor stálé armády) může to bezprostředně vykonávat sama většina a čím více se účastní všechen lid přímo výkonu funkcí státní moci, tím méně je třeba této moci.

Zvlášť pozoruhodná jsou v tomto směru opatření Komuny, zdůrazňovaná Marxem: zrušení všech peněžních výdajů na representaci, zrušení všech peněžních výsad úředníků, snížení platů všech úředních osob ve státě na úroveň „dělnických mezd“. Vtom se právě nejnázorněji projevuje přelom od buržoasní demokracie k demokracii proletářské, od utiskovatelské demokracie k demokracii utiskovaných tříd, od státu jako „zvláštní moci“ k potlačování určité třídy — k potlačování utiskovatelů všeobecnou mocí většiny lidu, dělníků a rolníků. A právě v tomto zvlášť názorném bodu — který je v otázce státu snad nejdůležitější — upadla Marxova ponaučení nejvíce v zapomenutí! V populárních komentářích — je jich bezpočet — se o tom nemluví. „Stalo se zvykem“ zamlčovat to jako „naivnost‘‘ ‚ která se dávno přežila, asi tak, jako křesťané, když se jejich víra stala státním náboženstvím, „zapomněli“ na „naivnost“ prvotního křesťanství, prostoupeného demokraticko – revolučním duchem.

Snížení platů vysokých státních úředníků se zdá „prostě“ požadavkem naivního, primitivního demokratismu. Jeden ze „zakladatelů“ novodobého oportunismu, bývalý sociální demokrat Ed. Bernstein nejednou bezduše přemílal banální měšťácké vtipy na „primitivní‘‘ demokratismus. Jako všichni oportunisté, jako dnešní kautskyánci, i on naprosto nepochopil, za prvé, že přechod od kapitalismu k socialismu je nemožný bez určitého „návratu‘‘ k „primitivnímu“ demokratismu (neboť jak jinak může většina obyvatelstva a naprosto veškeré obyvatelstvo přejít k vykonávání státních funkcí?), a za druhé, že „primitivní demokratismus“ na základě kapitalismu a kapitalistické kultury není totéž co primitivní demokratismus v předhistorické nebo předkapitalistické době. Kapitalistická kultura vytvořila velkovýrobu, továrny, železnice, poštu, telefony a pod.‚ a na této základně se ohromná většina funkcí staré „státní moci“ tak zjednodušila a může být redukována na tak zcela jednoduché úkony registrace, záznamu a kontroly, že tyto funkce budou plně s to vykonávat všichni gramotní lidé, že tyto funkce bude plně možno vykonávat za obvyklou „dělnickou mzdu‘‘‚ že bude možno (a nutno) zbavit tyto funkce všeho, co by jen trochu připomínalo výsady, co by jen poněkud připomínalo privilegovanost, „přednostování“.

Úplná volitelnost a sesaditelnost všech úředních osob bez výjimky kdykoli, snížení jejich platů na úroveň obyčejných „dělnických mezd“‚ tato prostá a „samozřejmá‘‘ demokratická opatření, jsou tím, že uvádějí zájmy dělníků v úplný soulad se zájmy většiny rolníků, zároveň můstkem, který vede od kapitalismu k socialismu. Tato opatření se týkají státního, čistě politického přebudování společnosti, nabývají však samozřejmě veškerého svého smyslu a významu teprve ve spojení s uskutečňovaným nebo připravovaným „vyvlastněním vyvlastňovatelů“, tj. převedením kapitalistického soukromého vlastnictví výrobních prostředků ve vlastnictví společenské.

„Komuna — napsal Marx — uskutečnila heslo všech buržoasních revolucí: nenákladnou vládu, když zrušila dvě největší položky vydání — armádu a úřednictvo.“

Z rolnictva, tak jako z jiných maloburžoasních vrstev, se jen nepatrná menšina „dostává nahoru“, „nabývá postavení“ v buržoasním smyslu, tj. vycházejí z ní buď zámožní lidé, měšťáci, nebo zabezpečení a privilegovaní úředníci. Ohromná většina rolnictva v každé kapitalistické zemi, kde je vůbec rolnictvo (a takových kapitalistických zemí je většina), je utiskována vládou a přeje si jejího svržení, přeje si „nenákladné“ vlády. Provést to může jedině proletariát, a jakmile tak činí, dělá zároveň krok k socialistickému přebudování státu.

3. Zrušení parlamentarismu

„Komuna — psal Marx — měla být nikoli parlamentní, nýbrž pracující korporací, zákonodárnou a výkonnou zároveň“…

… „Místo toho, aby se jednou za tři nebo za šest let rozhodovalo, kdo z panující třídy má v parlamentě lid zastupovat a utlačovat (ver- und zertreten), mělo všeobecné hlasovací právo sloužit lidu, organisovanému v komuny, k tomu, aby vyhledával pro svůj podnik dělníky, dozorce a účetní, jako individuální hlasovací právo slouží každému jinému zaměstnavateli k témuž účelu“.

Tato skvělá kritika parlamentarismu, pocházející z roku 1871, patří také dnes, zásluhou převládajícího sociálšovinismu a oportunismu, k „zapomenutým pravdám“ marxismu. Ministři a poslanci z povolání, zrádci proletariátu a „rutinovaní“ socialisté naší doby přenechali kritiku parlamentarismu úplně anarchistům a z tohoto obdivuhodně moudrého důvodu prohlásili jakoukoliv kritiku parlamentarismu za „anarchismus“!! Není divu, že proletariát „pokročilých‘‘ parlamentních zemí, pln ošklivosti při pohledu na takové „socialisty“ jako jsou Scheidemannové, Davidové, Legienové, Sembatové, Renaudelové, Hendersonové, Vanderveldové, Stauningové, Brantingové, Bissolatiové a spol., stále častěji upínal své sympatie k anarcho-syndikalismu přesto, že to byl rodný bratr oportunismu.

Pro Marxe nebyla však revoluční dialektika nikdy prázdnou módní frází, tretkou, kterou z ní udělali Plechanov, Kautský a jiní. Marx se dovedl bezohledně rozejít s anarchismem pro jeho neschopnost využít dokonce „svinčíku“ buržoasního parlamentarismu, zejména v době, kdy zřejmě není revoluční situace, zároveň dovedl parlamentarismus také opravdu revolučně proletářsky kritisovat.

Jednou za několik let rozhodovat, kdo z panující třídy bude parlamentě potlačovat a deptat lid — v tom tkví skutečná podstata buržoasního parlamentarismu nejenom v parlamentně konstitučních monarchiích, nýbrž i v nejdemokratičtějších republikách.

Je-li však projednávána otázka státu, je-li zkoumán parlamentarismus jako jedna z institucí státu s hlediska úkolů proletariátu na tomto poli, kde je východisko z parlamentarismu? Jak je možno se bez něho obejít?

Znovu je třeba říci: Marxova poučení, založená na studiu Komuny, upadla natolik v zapomenutí, že pro dnešního „sociálního demokrata“ (čti: dnešního zrádce socialismu) je přímo nesrozumitelnou jiná kritika parlamentarismu vyjma kritiku anarchistickou nebo reakční.

Východisko z parlamentarismu není ovšem ve zrušení zastupitelských institucí a zásady voleb, nýbrž v přeměně zastupitelských institucí ze žvaníren v „pracující“ instituce. „Komuna měla být nikoli parlamentní, nýbrž pracující korporací, zákonodárnou a výkonnou zároveň.“

„Nikoli parlamentní, nýbrž pracující“ korporací — tento výrok zasahuje moderní parlamentníky a parlamentní sociálně demokratické „salonní psíčky“ přímo do srdce! Podívejte se na kteroukoli parlamentní zemi, od Ameriky po Švýcarsko, od Francie po Anglii, Norsko a pod.: skutečná „státní“ činnost se dělá za kulisami, vykonávají ji departementy, kanceláře a štáby. V parlamentech se pouze žvaní, a to jen proto, aby se „prostý lid“ vodil za nos. To je natolik správné, že se i v ruské republice, buržoasně demokratické republice, dříve než měla kdy ustavit skutečný parlament, projevily okamžitě všechny tyto závady parlamentarismu. Takoví hrdinové shnilého šosáctví, jako Skobělevové a Ceretěliové, Černovové a Aksentěvové, dovedli i Sověty zaneřádit podle vzoru nejhnusnějšího parlamentarismu a udělat z nich pusté žvanírny. V sovětech napalují páni „socialističtí“ ministři důvěřivé mužiky frázemi a resolucemi. Ve vládě se to střídá, přímo jako by tam tančili v jednom kuse čtverylku, jednak aby bylo po řadě posazeno „ke korytu“ tučných a čestných sinekur co nejvíce eserů a menševiků a jednak aby byla „upoutána pozornost“ lidu. A zatím v kancelářích, ve štábech „se dělá“ „státní“ činnost!

„Dělo Naroda‘‘‚ orgán vládní strany „sociálních revolucionářů“, doznal nedávno v redakčním úvodníku — s bezpříkladnou otevřenosti lidí z „dobré společnosti“, kde se „všichni“ zabývají politickou prostitucí — že i v ministerstvech, která jsou doménou „socialistů“ (promiňte mi to slovo!), dokonce i tam zůstává celý úřednický aparát v podstatě starý, funguje po starém a sabotuje revoluční iniciativu úplně „nerušeně“! I kdyby nebylo tohoto doznání, nedokazuje to faktická historie účasti eserů a menševiků ve vládě? Příznačné je zde pouze to, že páni Černovové, Rusanovové, Zenzinové a ostatní redaktoři listu „Dělo Naroda“, jsouce v ministerském souručenství s kadety, ztratili stud natolik, že bez ostychu, bez červenání veřejně vyprávějí jako o bezvýznamné věci, že „u nich“ v ministerstvech je všecko při starém!! Revolučně demokratické fráze k balamucení vesnických Honzíčků a byrokraticky kancelářský šiml k „uspokojení“ kapitalistů — v tom je podstata „poctivé“ koalice.

Komuna nahrazuje zkorumpovaný a zpuchřelý parlamentarismus buržoasní společnosti institucemi, v nichž se svoboda projevu mínění a projednávání záležitostí nezvrhává v podvod, neboť poslanci musí sami pracovat, sami provádět své zákony, sami kontrolovat, co je ve skutečnosti prováděno, sami se přímo zodpovídat před svými voliči. Zastupitelské instituce zůstávají, není tu však parlamentarismu jako zvláštního systému, jako rozdělení moci zákonodárné a výkonné, jako privilegovaného postavení poslanců. Bez zastupitelských institucí si nemůžeme představit demokracii, ba ani proletářskou demokracii; bez parlamentarismu však to učinit můžeme a musíme, není-li pro nás kritika buržoasní společnosti prázdným slovem, je-li naše snaha svrhnout panství buržoasie míněna upřímně a vážně, a není-li „volební“ frází k lovení hlasů dělníků, jak je tomu u menševiků a eserů, jak je tomu u Scheidemannů a Legienů, Sembatů a Vanderveldů.

Je nejvýš poučné, že Marx, když mluví o funkcích onoho úřednictva, jehož potřebuje jak Komuna, tak proletářská demokracie, volí k srovnání zaměstnance „kteréhokoliv jiného zaměstnavatele“, tj. obyčejný kapitalistický podnik s „dělníky, dozorci a účetními“.

U Marxe není ani špetky utopismu v tom smyslu, že by vymýšlel a vybájil „novou‘‘ společnost. Nikoli, zkoumá jako přírodovědecko-historický proces zrození nové společnosti ze staré a přechodné formy mezi starou a novou společností. Bere faktické zkušenosti masového proletářského hnutí a snaží se z nich vyvodit praktická poučení. Marx „se učí‘‘ z Komuny, jako se všichni velcí revoluční myslitelé neostýchali učit ze zkušeností velikých hnutí utiskované třídy a nikdy je nezahrnovali pedantskými „mravními ponaučeními“ (jako plechanovské: „Nemělo se sahat ke zbraním“, nebo ceretěliovské: „Třída se musí uskrovňovat“).

O odstranění úřednictva naráz, všude a nadobro nemůže být řeči. To je utopie! Avšak rozbít naráz starou úřednickou mašinerii a ihned začít s budováním nové, která by postupně učinila zbytečným jakékoliv úřednictvo a zrušila je, to není utopie, to je zkušenost Komuny, to je přímý a nejbližší úkol revolučního proletariátu.

Kapitalismus zjednodušuje funkce „státní“ správy, umožňuje zrušit „přednostování“ a redukovat celou věc na organisaci proletářů (jako vládnoucí třídy), která jménem celé společnosti najímá „dělníky, dozorce a účetní“.

Nejsme utopisté. Nejsme „snílci“, blouznící o tom, jak bychom se naráz obešli bez jakékoli správy, bez jakéhokoli podřízení; tyto anarchistické sny, založené na nepochopení úkolu diktatury proletariátu, jsou marxismu zásadně cizí a ve skutečnosti slouží pouze k oddalování socialistické revoluce do té doby, dokud se lidé nezmění. Nikoli, chceme provádět socialistickou revoluci s takovými lidmi, jací jsou dnes, s lidmi, kteří se neobejdou bez podřízení, bez kontroly, bez „dozorců‘‘ a „účetních“.

Je však třeba podřizovat se ozbrojenému předvoji veškerého vykořisťovaného a pracujícího lidu — proletariátu. Je možno i nutno začít specifické „přednostování“ státních úředníků okamžitě s dneška na zítřek nahrazovat prostými funkcemi „dozorců a účetních“, funkcemi, které již dnes zcela dobře mohou vykonávat obyvatelé měst bez rozdílu úrovně svého vzdělání a které mohou být zcela dobře vykonávány za „dělnické mzdy“.

My sami, dělníci, vycházejíce z toho, co již bylo vytvořeno kapitalismem, organisujeme velkovýrobu, využívajíce svých dělnických zkušeností, vytvářejíce nejpřísnější, železnou kázeň, která je podporována státní mocí ozbrojených dělníků, a učiníme ze státních úředníků prosté vykonavatele našich příkazů, odpovědné, sesaditelné a mírně placené „dozorce a účetní“ (nevyjímaje ani techniky všeho druhu, rázu a stupně) — to je náš proletářský úkol, tím je možno a nutno začít při provádění proletářské revoluce. Takový počátek na základě velkovýroby vede sám sebou k postupnému „odumírání“ všelikého úřednictva, k postupnému vytváření takového pořádku — pořádku bez uvozovek, pořádku, který nemá nic společného s námezdním otroctvím — takového pořádku, kdy budou všechny stále se zjednodušující funkce dozoru a účetnictví vykonávány všemi po řadě, pak se stanou zvykem a posléze odpadnou jako zvláštní funkce zvláštní vrstvy lidí.

Jeden vtipný německý sociální demokrat sedmdesátých let minulého století nazval poštu vzorem socialistického hospodářství. To je naprosto správné. Pošta je dnes hospodářství, které je organisováno podle typu států kapitalistického monopolu. Imperialismus přetváří postupně všechny trusty v organisace takového typu. Nad „prostými‘‘ pracujícími, kteří jsou přetíženi prací a hladovějí, zde stojí táž buržoasní byrokracie. Avšak mechanismus společenského hospodaření je zde již hotov. Svrhneme-li kapitalisty, potlačíme-li železnou rukou ozbrojených dělníků odpor těchto vykořisťovatelů, rozbijeme-li byrokratickou mašinerii moderního státu, objeví se před námi vysoce technicky vybavený mechanismus, zbavený „cizopasníka“, mechanismus, který mohou plně pustit do chodu sami zorganisovaní dělníci, najímajíce techniky, dozorce účetní, a platíce za práci jich všech, jakož i za práci všech „státních“ úředníků vůbec, dělnické mzdy. To je konkretní, praktický úkol, který může být u všech trustů ihned proveden, úkol, který osvobozuje pracující od vykořisťování a zhodnocuje tak zkušenosti, s nimiž prakticky začala (zejména na poli výstavby státu) Komuna.

Celé národní hospodářství, zorganisované jako pošta, a to tak, že technici, dozorci a účetní, jakož i všechny úřední osoby budou dostávat plat, nepřevyšující „dělnické mzdy“, pod kontrolou a vedením ozbrojeného proletariátu — toť náš nejbližší cíl. Takový stát na takovém hospodářském základu potřebujeme. To povede ke zrušení parlamentarismu a k zachování zastupitelských institucí, to osvobodí pracující třídy od prostituování těchto institucí buržoasií.

4. Organisace jednoty národa

… „V stručném nárysu národní organisace, kterou Komuna neměla kdy dále propracovat, praví se naprosto jasně, že komuna měla… být politickou formou i nejmenší vesnice… Z komun se měla také volit ‚národní delegace‘ v Paříži“.

… „Nemnohé, avšak důležité funkce, které by pak ještě zbyly ústřední vládě, neměly být zrušeny — takové tvrzení bylo vědomým podvodem — nýbrž svěřeny komunálním, tj. přísně odpovědným úředníkům“…

Jednota národa neměla být rozbita, ale naopak zorganisována s pomocí komunálního zřízení. Jednota národa měla být uskutečněna zničením státní moci, která se prohlašovala za ztělesnění této jednoty, chtěla však být nezávislou na národu a stát nad ním. Ve skutečnosti byla tato státní moc jen cizopasným nádorem na těle národa… Úkolem bylo odříznout čistě utiskovatelské orgány staré vládní moci, její oprávněné funkce pak odnít moci, osobující si právo stát nad společností, a vrátit je odpovědným služebníkům společnosti“.

Do jaké míry oportunisté dnešní sociální demokracie nepochopili — snad lépe říci: nechtěli pochopit — tyto Marxovy závěry, ukazuje nejlépe herostratovsky proslulá kniha renegáta Bernsteina „Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie“. Právě o citovaných Marxových slovech Bernstein psal, že tento program „svým politickým obsahem zaznamenává ve všech podstatných rysech největší podobnost s federalismem — Proudhonovým… Přes všechny ostatní rozdíly mezi Marxem a ‚maloměšťákem‘ Proudhonem (Bernstein dává slovo „maloměšťák‘‘ do uvozovek, které mají označit podle jeho mínění ironii), je v těchto bodech jejich myšlenkový postup tak blízký, jak jen možno“. Přirozeně — pokračuje Bernstein — význam municipalit roste, avšak zdá se mi pochybným, že by prvním úkolem demokracie bylo takové zrušení (Auflösung — doslova: rozpuštění, rozložení) moderních států a taková úplná přeměna (Umwandlung — převrácení) jejich organisace, jak si to představuje Marx a Proudhon (ustavení národního shromážděni z delegátů provinčních nebo okresních shromáždění, která by zas byla ustavována z delegátů komun), takže by úplně zmizela dřívější forma národních zastupitelských sborů (Bernstein, „Předpoklady socialismu“, str. 134 a 136 německého vydání z roku 1899).

To je přímo úžasné: směšovat Marxovy názory o „zničení státní moci — cizopasníka“ s Proudhonovým federalismem! To však není náhoda, neboť oportunistovi ani nenapadá, že zde Marx nemluví o federalismu v protikladu k centralismu, nýbrž o rozbití staré, buržoasní státní mašinerie, existující ve všech buržoasních zemích.

Oportunista postřehne jen to, co vidí kolem sebe, v prostředí maloměšťáckého šosáctví a „reformistické“ stagnace, a to jen „municipality“! Na revoluci proletariátu si oportunista již ani nevzpomene.

Je to k smíchu. Je však příznačné, že v tomto bodě nikdo proti Bernsteinovi nepolemisoval. Bernsteina mnozí potírali — zejména Plechanov v ruské literatuře a Kautský v literatuře evropské — avšak ani ten, ani onen nemluvil o tomto Bernsteinově překroucení Marxova učení.

Oportunista se natolik odnaučil revolučně myslit a přemýšlet o revoluci, že připisuje Marxovi „federalismus“, že směšuje Marxe se zakladatelem anarchismu Proudhonem. A Kautský i Plechanov, kteří by chtěli být orthodoxními marxisty a obhájit učení revolučního marxismu, o tom mlčí! V tom je jedna z příčin krajního zvulgarisování názorů na rozdíl mezi marxismem a anarchismem, které je vlastní kautskyáncům i oportunistům a o kterém ještě promluvíme.

V uvedených Marxových úvahách o zkušenostech Komuny není ani stopy po federalismu. Marx se shoduje s Proudhonem právě v tom, co nevidí oportunista Bernstein. Marx se rozchází s Proudhonem právě v tom, v čem Bernstein vidí jejich shodu.

Marx se shoduje s Proudhonem vtom, že oba jsou pro „rozbití“ soudobé státní mašinerie. Tuto shodu marxismu s anarchismem (jak s Proudhonem, tak s Bakuninem) nechtějí vidět ani oportunisté, ani kautskyánci, neboť opustili v tomto bodu marxismus.

Marx se rozchází jak s Proudhonem, tak i s Bakuninem právě v otázce federalismu (nemluvě již o diktatuře proletariátu). Z maloburžoasních názorů anarchismu vyvěrá zásadně federalismus. Marx je centralista. V uvedených úvahách se ani o vlásek neodchyluje od centralismu. Jedině lidé, prodchnutí maloburžoasní „pověrečnou vírou“ ve stát, mohou pokládat zničení buržoasní státní mašinerie za zničení centralismu!

Nu, a uchopí-li proletariát a chudé rolnictvo státní moc, zorganisují-li se úplně svobodně v komuny a sjednotí-li činnost všech komun k úderům proti kapitálu, k potlačení odporu kapitalistů, k odevzdání soukromého vlastnictví železnic, továren, půdy a pod. veškerému národu, celé společnosti, nebude to centralismus? Nebude to nejdůslednější demokratický centralismus? A nadto proletářský centralismus?

Bernstein prostě nemůže pochopit, že je možný dobrovolný centralismus, dobrovolné semknutí komun v národ, dobrovolné sjednocení proletářských komun k rozmetání buržoasního panství a buržoasní státní mašinerie. Jako každému šosákovi, i Bernsteinovi se zdá centralismus něčím, co může být vnuceno a udrženo jen shora, jen byrokracií a soldateskou.

Marx, jako by předvídal možnost překroucení svých názorů, výslovně zdůrazňuje, že je to vědomý podvod, vytýká-li se Komuně, že prý chtěla rozbít jednotu národa a zrušit ústřední moc. Marx úmyslně používá výrazu „organisovat jednotu národa“, aby postavil uvědomělý, demokratický a proletářský centralismus proti centralismu buržoasnímu, vojenskému, byrokratickému.

Jenomže… horší než hluchý je ten, kdo nechce slyšet. A právě oportunisté dnešní sociální demokracie nechtějí slyšet o zničení státní moci, o odříznutí cizopasníka.

5. Zničení cizopasníka – státu

Uvedli jsme již příslušná místa z Marxe a musíme je doplnit:

… „Obvyklým osudem nových historických výtvorů — psal Marx — bývá, že jsou prohlašovány za věrný obraz starších a již překonaných forem společenského života, jimž se poněkud podobají. Tak i tato nová komuna, která láme (bricht — rozbíjí) soudobou státní moc, je prohlašována za vzkříšení středověkých komun… za svazek malých států (Montesquieu a žirondisté)… za přehnanou formu starého boje proti upřílišněné centralisaci“…

… „Komunální zřízení by vrátilo tělu společnosti všechny síly, které dosud stravoval cizopasný nádor ‚stát‘, tyjící ze společnosti a zdržující její svobodný vývoj. Již jen tím bylo popohnáno obrození Francie“…

Komunální zřízení by uvedlo venkovské výrobce pod duchovní vedení hlavních měst každého okresu a zajistilo jim tam v městských dělnících přirozené zastánce jejich zájmů. Již pouhá existence Komuny přinášela s sebou jako něco samozřejmého místní samosprávu, ne však již jako protiváhu státní moci, která se nyní stává zbytečnou“…

„Zničení státní moci“, která byla „cizopasným nádorem“, její „odříznutí“‚ její „rozmetání“, „státní moc se nyní stává zbytečnou“ — v těchto výrazech mluvil Marx o státu, když hodnotil a analysoval zkušenosti Komuny.

To všecko bylo napsáno téměř před půl stoletím a dnes je nutno provádět přímo vykopávky, aby mohl být širokým masám podán nezfalšovaný marxismus. Závěry, vyvozené z pozorování poslední velké revoluce, kterou Marx prožil, upadly v zapomenutí právě v době, kdy přišlo období dalších velkých revolucí proletariátu.

„Různost výkladů, které Komuna vyvolala, a různost zájmů, kterým se dostalo v Komuně výrazu, dokazuje, že byla nanejvýš pružnou politickou formou, zatímco všechny dřívější vlády byly v podstatě formy utiskovatelské. Jejím tajemstvím bylo: v podstatě to byla v l á d a   d ě l n i c k é   t ř í d y, výsledek boje třídy, která produkuje, proti třídě, která si přivlastňuje, byla tou konečně objevenou politickou formou, za které mohlo být uskutečněno hospodářské osvobození práce“…

„Bez této poslední podmínky by bylo komunální zřízení nemožností a klamem“…

Utopisté se zabývali „objevováním“ politických forem, za kterých by mělo dojít k socialistickému přebudování společnosti. Anarchisté odbývali otázku politických forem vůbec. Oportunisté dnešní sociální demokracie přijali buržoasní politické formy parlamentního demokratického státu za mez, kterou nelze překročit, a bijíce čelem o zem, modlili se k tomuto „vzoru“ a prohlašovali každou snahu o rozbití těchto forem za anarchismus.

Marx z veškerých dějin socialismu a politického boje vyvodil závěr, že stát musí zmizet, že přechodnou formou jeho zanikání. (přechodem od státu k nestátu) bude „proletariát, zorganisovaný ve vládnoucí třídu“. Objevovat politické formy této budoucnosti se však Marx nepokoušel. Spokojil se přesným pozorováním francouzských dějin, jejich rozborem a závěrem, ke kterému vedl rok 1851: vývoj věcí spěje k rozmetání buržoasní státní mašinerie.

A když masové revoluční hnutí proletariátu vzplálo, začal Marx přes jeho neúspěch, nehledě na jeho krátké trvání a nápadnou slabost, zkoumat, jaké formy objevilo.

Komuna je forma, „konečně objevená“ proletářskou revolucí, za které může dojít k hospodářskému osvobození práce.

Komuna je prvním pokusem proletářské revoluce o rozbití buržoasní státní mašinerie a „konečně objevenou“ politickou formou, kterou je možno a nutno nahradit formu rozbitou.

V dalším výkladu uvidíme, že ruské revoluce let 1905 a 1917 pokračují v jiných poměrech a za jiných podmínek v díle Komuny a potvrzují Marxovu geniální historickou analysu.

__________________________________

Poznámky:

[1] V. I. Lenin, Spisy, rusky, sv. X, str. 361.(Pozn red. čes. originálu)

[2] Druhé císařství — t. j. říše Napoleona III., Ludvíka Bonaparta (1852 až 1870), na rozdíl od říše Napoleona I. (1804—1814). (Pozn red. čes. originálu)