Blok Stanislava Kostky Neumanna

Stanislav Kostka Neumann

22. září 1938

Jen jedenkrát jsem chtěl být mladší,
mít delší dny a noci kratší,
láska za tím byla,
nás před cestovní kanceláře
volaly cizokrajné tváře,
touha z dálek pila.

Teď po letech zas po deseti
chtěl bych se vrátit k čtyřiceti:
dali by mi pušku.
Poslední milou měl bych v žití,
jež nedalo se zotročiti,
k smrti věrnou družku!

„Marx a Lenin mně otevřeli okno do objektivní skutečnosti sociálního života: nesednu na lep hlupákům, kteří o nich mluví a nic nevědí, ani inteligentčíkům, kteří radikálničí po kavárnách.“


S.K. Neumann

 

Stanislav Kostka Neumann

Tentokrát

Tentokrát bychom věděli s kým.
tentokrát víme proč a zač.
Pod mrakem kráčí zlověstným
náš oráč i rozsévač.

Tentokrát byl by to veškeren lid,
jenž za sebe by se byl.
To by pak viděli, jak chce žít
a jak by se sjednotil.

Tentokrát víme, že o vše jde,
čím člověk překonal zvěř.
A přece smrt smrti neujde,
promluví hořící keř.

dyby ten zvláštní bůh jejich byl,
rychle by, rychle varoval:
vždy ještě pasát jitřních si
mršinu včerejška dohlodal.

 

Stanislav Kostka Neumann

Každý se bojí o svou kůži

Každý se bojí o svou kůži,
ale kdo čisté srdce má,
v plápolu jasném zapomene,
že naň dravé zvíře žene,
a rukama je udolá.

Každý se bojí o svou kůži,
ale kdo čisté srdce má
poznané pravdě neodpírá,
zlému se brání, lží se vzpírá,
a nepřátel se neleká.

Každý se bojí o svou kůži,
ale kdo čisté srdce má
ví den, jenž velí se nebáti,
jenž velí také život dáti,
ví den , ví den a život dá.

 

Stanislav Kostka Neumann

Naše tisková svoboda

Ba, pravda nesmí do světa,
byť šla pod sterou šminkou.
Pan cenzor drží pantofel
nad podezřejou stinkou.

Snad někdy zmaří choutky ty
tisk. zákon s novou lící.
Za pět set korun pokuty
pak dá se pravda říci.

 

Stanislav Kostka Neumann

Co je komu po tom?

Stane-li se tenhle kravál
– nu, co je komu po tom –
před žurnály velký nával,
– však co je komu po tom?

Pejskové se rozštěkají,
– však co je komu po tom? –
na hrdiny se vrhají
– nu, co je komu po tom!

Ale chytne-li tím plamem
– eh, co je komu po tom! –
korunka nad monogramem -:
nu, co je komu po tom?

Kněžna, herečka a kníže
– nu, co je komu po tom! –
pejsek opatrně líže -:
eh, co je komu po tom?

Před žurnály není nával,
neb co je komu po tom;-
aristokratický kravál -:
co, co je komu po tom?

 

Stanislav Kostka Neumann

Vzdechy konzervativního

Časy smutné jsou, ba smutné.
Což však je to, bože, nutné,
abys vrhal sluhu svého
v tolik pokušení zlého?

A což pranic neochrání
tonzura a pomazání,
styky s tebou, se svatými,
styky s lidmi pobožnými?

Či chceš, aby sluzi tvoji
chodili jen po pokoji
a nesměli s bledou lící
ukázat se na ulici?

Člověku se srdce svírá,
vidí-li, jak svatá víra
nevhodné má služebníky,
zloděje a podvodníky.

Radost na světě by byla,
kdyby si vždy vyvolila
vůle tvá jen bezbožníky
pro zločinné ďábla šiky.

Pro vraždy a pro krádeže,
pro smilstvo a pro loupeže,
pro podvody, defraudace,
nekřesťanské věci krátce.

Zbožní byli by pak jisti.
Kacíři a ateisti
plnily by kriminály,
na pryčně za mříží spali.

Dejž to pánbu!

 

Stanislav Kostka Neumann

Poslanec z markrabství

Na ctnosti chce míti rabat.
Svědomí však jako kabát
je wasserdicht.

Takhle za nějakou zlatku
mladou, fešnou kandidátku!
Warum denn nicht?

Slečinka jde za protekcí.
“ – Nebála se: dám jí lekci
a Taschengeld …“

Až na tyto lidské sklony
poslanec je bezúhonný,
ein wahrer Held.

 

Stanislav Kostka Neumann

Úsudek

Jeden hlas jde naší vlastí
podle oka rájem,
žurnály ho kolportují
po městech i krajem:

Že jsme mohli kariéru
udělati lehce,
věčná škoda, že se nám však
slušně psáti nechce.

Nelechtáme jemným vtipem,
rovnou jdeme pěstí;
v slepé vášni octli jsme se
na nešťastném scestí.

Nezvoníme rolničkami,
ve tvář jimi seknem;
pro český lid opět veta
po žurnálu pěkném.

Co se snese po německu,
nelze říci česky;
také po francouzsku leccos
dopadne tak hezky.

Ale v naší mateřštině,
v jazyku tom čistém,
nutno jíti jako vždycky –
pod fíkovým listem.

 

Stanislav Kostka Neumann

Proč jen vlády z nahé pravdy…

-Proč jen vlády z nahé pravdy
mají strach tak nezměrný?
– Inu, všichni zloději se
bojí přece lucerny.

 

Stanislav Kostka Neumann

U dveří mně žebrák skuhral…

U dveří mně žebrák skuhral
otčenáš a sliboval
poprositi svého boha,
by se se mnou vyrovnal.

-“ Příteli, nech boha, nemáš
v jeho knihách kreditu!
Hleď na sebe, jak tě nechá
v otrhaném hábitu.“

 

Stanislav Kostka Neumann

Svatba

Hoj, zvony, rozkývejte hlahol slavnostní!
Náš tatíček se žení ještě feš a mlád.
A nevěstu má vzácnou, pravou perlu v ní;
nechť vejdou spolu v život, jako v růží sad.
My, věrné jeho děti, v slušné vzdálenosti
tu zbožně stojíme, své vivat voláme,
dětinné lásky známe předepsané ctnosti,
dětinné lásky příklad čítankový jsme.
Tož gratulujem. obře, ty náš věrný hochu,
však podruhé si zamiř trochu líp, je trochu
svým květinovým darem.
sme vyzáblí a smutní, otrhaní, snědí,
jen v oku žár nám zcela nepohas;
však věru bůh a panna Maria to vědí,
že vroucně k tatíčkovi lneme v každý čas.
Svou duši klademe ve svaté ruce boží,
vše ostatní už leží v rukou tatíčka.
Nechť jeho sláva, rozum, potomstvo se množí,
i když se někdy stane chyba maličká!
My gratulujem. Dobře, ty náš věrný hochu,
však podruhé si zaměř trochu líp, jen trochu,
svým květinovým darem.

 

Stanislav Kostka Neumann

Rovnost

Jde chuďas cestou necestou
a šofér letí ve výzbroji,
nehledě k tomu, rovni jsou:
ten po svých spěje, ten na stroji.

Jednomu kožich tíží plec,
druhý je v lehčím ošacení:
toť, přátelé, však jejich věc,
povaha lidská stejná není.

Urazí oba mnoho mil,
ten rychle, a ten pomaleji,
neb nebá, by si pospíšil;
dle potřeby své lidé spějí.

Stroj leckoho i přejede,
nu, nehodou to nazýváme,
však řeč se o tom nevede:
když pěšky jdem, tak pozor dáme.

Jen sobě ponechte svůj cíl:
každého anarchistu láká
pneumatiku poškodit
a vrhnouti se na měšťáka.

A tohle umlčí váš hlas,
nespokojení buřičové:
co chcete jeě, prosím vás,
vždyť oba jsou přec voličové!

 

Stanislav Kostka Neumann

A hrdý buď

A hrdý buď,
žes vytrval,
žes neposkvrnil ústa ani hruď
falešnou řečí.

Takový byl můj lid
s kosou a kladivem.
Na jitřní čekal svit,
čekal a věřil.

Úrodu novou sklidí sám,
sám se svými.
Jděte mu z cesty. Staví chrám
bratrské doby.

 

Stanislav Kostka Neumann

Pracujícímu netřeba války

Pracujícímu nepřeba války
ani loupeží.
Věčně naslouchá zpěvu dálky,
jež se železem neježí.

Pracujícímu netřeba pánů,
v kožichu ovčím hmyzu.
Věčný protest kladiv a lánů
doutná zpod jejich lizu.

Pracující má svízelů dosti
s risikem práce a přírody.
Věčně hledí do budoucnosti
k novému světu pohody.

Na vteřiny nás umlčeli.
Pomalu melou mlýny časů.
Nezapomněli jsme nic a bděli.
Zorali nám úhor. Bude klasů!

Veselostí zkřehlých svět se zatřese:
Pracující všech zemí, spojte se!

 

Stanislav Kostka Neumann

Konfese

Vzdálen, na hony vzdálen
broušených polodrahokamů vaší poesie,
životem kalen, bídným životem kalen
jsem slévárna u periferie.

A mincovnička.
Na žádné dukáty
pro hrdla panen pod bílá líčka.
U paty
horského vzduchu
tu a tam bernou minci udělám,
ale nehodím do pouličního ruchu,
do zásuvky ji uschovám.
Zatím co básníci o překot tisknou knihy
jak pěna v životě lehcí,
nevydám mince soudobé tíhy,
nemohu, nesmím, nechci.

Místo orla je na nich srp a kladivo,
místo hlavy můj domov.
Střádám si jarní osivo,
já, Neoblomov.

 

Stanislav Kostka Neumann

Politická píseň

Politická píseň jako všecky písně
může býti krásná nebo ošklivá,
jako rudá růže z pohnojené plísně,
jako z panských luhů houba prašivá.

Sloky, verše, rýmy nejsou věci svaté,
básník v říze kněžské komický je brach.
Opěváš-li jednou sladké city vzňaté,
jindy hořce zazní zklamání a krach.

Aj své city tvrdé, mstivé, blasfemické
do svých písní můžeš směle zrýmovat.
Účel vždycky světil prostředečky lidské.
Ale nezapomeň strašně milovat!

V tom to vězí jen, jak medu trocha v květu,
barvami ni vůní nelákavého.
Nejkrásnější báseň z jedovatých tretů
méně je než výkřik pro vražděného.

Jenže vražděnými mohou být i vrazi.
Oči prostři si, bys viděl skutečnost.
Mnoho všude mračen, temnoty a sazí,
jedna svítí pravda, jedna chybí ctnost.