František Hrubín: Stále to ještě padá

František Hrubín
Stále to ještě padá

Už před hodinou začal šestý srpen
devatenáct set pětačtyřicet.
Je jedna hodina a patnáct minut
s půlnocí, přesně (letní čas) –
a tam je krásné ráno, osm hodin
a patnáct minut …
tam v u chvíli
právě to padá na Hirošimu.

A od té chvíle všemi těmi, kteří
zbyli tu po ní – tedy také mnou –
ať vědí nebo nevědí,
ať chtějí nebo nechtějí,
stále to ještě padá, stále ještě

stále to ještě padá, obzor svůj
rozpínáme až za vesmír, a přitom
pouště v nás nestačíme přehlédnout,
tak daleko je od střevíců
k neforemnému klobouku,
který si vybíráme s rozmyslem,
dlouho, o celé věky déle
než rodnou planetu

stále to ještě padá – a ten pád
je osou tvého otáčení, země,
jedněm se točíš doleva a druhým
doprava…   postůj, zbrklá oběžnice,
zastav se na vteřinu, abych mohl
odemknout střízlivý – a pak už leť
s hlubokým domem … ať se propadneme

stále to ještě padá … naše matky
s nsše ženy chvěním trvalého
a otřásajícího pádu
oprýskávají v starých kuchyních,
zvedají ustavičně pokličky,
dušičky našich laskomin
pouštějí v páře ven

stále to ještě padá, v misníkách
nádobí řinčí, stěny
neviditelně pukají,
a naše matky, naše ženy vidí
celý den nahé sousedky a jejich
skrývané vřídky, cítí palčivost,
jak si je po tmě lapisují

stále to ještě padá, stále ještě,
a otřásá to jejich srdcem, které
obručí lásky stahují,
a vlekou s sebou kuchyně a dvorky
do mlékáren a ke kupcům –
a po surové dřině večer
odpočívají drobným úklidem

stále to ještě padá… ve sklepích
krouží mour – a tam ve vyhaslých
pustinách mezihvězdných zrnka světů …
a přestože je nesmírná
prázdnota prostoru a bez hranic,
stačí ji pojmout lidská hruď – a člověk
s ní lehá, vstává, zapírá ji,
rodiče dětem, děti rodičům,
muž ženě, žena muži … tajně
jim úzkost našeptává, že lze prázdno
vyprázdnit ještě více – zoufalstvím

stále to námi padá – a ten pád,
trvalý pád, i holou skutečnost
úkonů, myslí,srdcí našich
do jiné skutečnosti vychyluje,
lidi a věci nutí, aby našli
navzájem k sobě poměr obludný
a přitom také pravdivý a pevný

stále to námi ještě padá,
stále to námi bude padat,
i tenkrát, až nás vodorovně
natáhne umírání – a ten pád
otřásat bude ještě našim tlením.
Je v nás však touha – roztřesené
obrysy světa ustálit,

je v nás však touha – zadržet ten málem
už nezadržitelný pád,
zastavit sesouvání
bytostí našich, podepřít
ty, kterým země pod nohama
tak utíká, že hlavou vrážejí
do zkamenělé minulosti

je v nás však touha – celé noci
s rozpřaženýma rukama
stát mezi hrozbou chvějících se stěn,
aby se nezřítily na kolébku

je v nás však touha – zaskočit ten pád
alespoň v požehnané
vteřině početí

je v nás však touha – zaskočit ten pád
alespoň v požehnané
vteřině početí

je v nás však touha – vypustit
hlubokým vydechnutím prázdno, které
kosmicky rozpíná se v člověku

je v nás však
prostá touha – žít!