Gabriela Mistralová: TROPICKÉ SLUNCE

Gabriela Mistralová

TROPICKÉ SLUNCE

Slunce Inků, slunce Mayů,
americké slunce zralé,
od Mayů a od Kečuů
jako božstvo uctívané,
slunce, kterým Aimara
kdysi byl jak Myrha spálen,
rudý bažante, když vstáváš,
bílý, jsi-li nad hlavami,
slunce tetující kůži
na lidech i leopardech,
slunce údolí a vrchů,
propastí o stepní pláně,
zlatý chrte našich poutí,
Rafaeli našich dálek,
světec jsi i znamení,
z vod i země bratřím dané.
Zajdeme-li, hledejte nás
někde v rozpáleném bahně,
tam, kde roste chlebovník,
ale balzámovník vadne.

Slunce Cuzka, bílé v pustách,
nad Mexikem zpěvně zlaté,
zlatě plavné nad Mayabem,
klase v oběť nepřijaté
žhnoucí kukuřice mroucí,
po níž na sta hrdel prahne,
prcháš modří přísných bohů,
po křesťansky smírné dálce,
jelen bílý nebo v krvi,
vždycky štván, však nikdy schváce.

Slunce And, ty znaku náš,
bdící nad Američanem,
planoucí pastýři stád
planoucích i země žhavé,
nepožíráš, nejsi žrán,
netavíš nás, nejsi taven,
pro magický lid jsi pták
živitel, jsi chladný plamen,
ten, jenž vodí bílou cestou
žáry halucinované …

Hlízo z nebe, jako lék
Indián tě klade k ráně;
svatá ruka jsi, když hojíš,
zabíjíš jen z lásky svaté.
Quetzalcoatle, patrone
kasty s očima jak mandle
pro veškerou práci, ty
meleš indigo, jsi tkalcem,
třeštícími kolibříky
protkáváš ty indiánské
látky tacambarských žen,
řecké vzory kreslíš na ně.
Ptáku Roku, tobě z plic
dvojvýchodní vítr vane!

Nepřijdou-li bohové,
tys tu, milosrdný vládče,
v bílém hejnu hrdliček,
v mírně padající maně.
Nevíme však, kterak žít,
změnit se a trvat dále.
Zjevují-li se nám naši
běsi ve slunečných tvarech,
jejich těla uložíme
v svatostánku, ztuhlém žárem.

Při tvém ohni věrna jsem
předkům, které strávil plamen;
spí a sní tvá svatá těla
jako klubko salamander,
táhnou jako žhnoucí keře
kručinek tam na západě,
zpola trhani a půl
šafrán, topas, který plane.
Viz mne nahou, znej se též
ke mně, dlouho neuznané,
jako k mangu, k agave,
ke své pyramidě svaté,
k plameňákům svítáníčka,
k ještěřici třpytných barev.

Jako yuca, jako ságo,
jako peruánský džbánek,
jako šálek z Uruapanu,
jako flétny starodávné
vracím se ti odevzdána,
pohroužena do tvé lázně.

Prostup ve mně jako v nich
každý pór a všechny tkáně,
dej mi s nimi v úžasu
prožívat, co v tobě žasne.

Šlapala jsem cizí štěrk,
jedla plody zaprodané,
pila fádní medoviny
z tvrdých stolů, z matné láhve,
poslouchala plané řeči,
zpívala si po barbarech,
pod mrtvými zvěrokruhy
martvých draků našla spánek.

K tobě se zas navracím,
do tvé výše, za svým tvarem.
Zavlažuj mě rudou vláhou,
dej , ať klokotám tvým chladem,
nech mě ve svých žíravinách
vyrudnout a zčervenat zase,
vysuš ve mně blaho, klam,
vypal ze mne tíhu bázně,
zažhni mluvu, rozsviť oči,
prosluň ústa, dech, mé básně,
promyj sluch a protři zrak,
očisti mi hmat a dlaně.

Stvoř mi novou krev a mléko,
nový morek, nový nářek.
Vysuš rány na mém boku,
proudy potu setři s ramen,
a pak celistvou mě včleň
v chóry, jež tě slaví tancem,
v ony chóry magické
nad Palanquem, Tiahuanakem.

My, lid Kečuů, lid Mayů,
postaru ti přísaháme,
vyzdviženi v lůno tvé
s tebou řítíme se časem,
z tebe padáme jak rouno,
rozčesané v zlaté třásně,
a jak věští mágové
Inků, v tebe vejdem zase
jako hrozny pod svůj lis,
nezměněni, v prapodstatě,
jako táhne hejno ryb
na hladinu se svým zlatem,
jako obří anakondy,
hvizdem z hlubin vylákané.

PÍT

V paměti mám to gesto gest,
jak někdo napít podává mi.

Tam v úžlabině Bílé řeky,
v rodném údolí Aconcaguy
zaskočila jsem na douček
pod biče vody, pod kaskády
jak tuhá hříva padající
a roztříštěné v bílé zmrazky.
Posvátná voda toho vřídla
tak pálila, byť proud byl chladný,
že ústa tři dny krvácela
od toho doušku z Aconcaguy.

V krajině Mitla, v horký den
z cigár a slunce, z putování,
chtěla jsem pít, a Indián,
jak se tak nad studánkou skláním,
hlavu mi přišel podepřít
a jako plod ji držel v dlaních.
Ať pila jsem tam, co jsem pila,
jeho skráň byla při mé skráni
a já jak bleskem pochopila,
že krví patřím tomu kraji.

Siesta, ostrov Puerto Rico,
den modrý, modří vrchovatý,
tělo mi dříme, vlny šílí,
jak zástup matek stojí palmy,
a náhle děvče půvabně
až k ústům kokos podává mi
a já z něj piji jako dítě
mateřské mléko, mléko z palmy.
Nikdo už pro tělo a duši
lahody tolik nedopřál mi.

Když v dětství napít nosila
mi matka vody na počkání
a já se mezi dvěma doušky
přes džbánek dívávala na ni,
tu jak já hlavu zvednu výš,
ona ten džbánek ke mně sklání.

Dodnes je mé to údolí,
ta moje žízeň, pohled matky.
To snad je věčnost, smíme-li
být navráceni k sobě zpátky.

V paměti mám to gesto gest,
jak někdo napít podává mi.

CIZINKA

Má v řeči něco ze svých krutých moří
a z bůhvíjakých řas a divných písčin;
modlí se k bohu bez míry a tíže,
letitá, věkem odumírající.
Odcizila nám sad, jak nasázela
v něm kaktusů a bodlinatých bylin,
a vydechujíc dusivý dech pouště,
z lásek a vášní, jež ji vybílily,
nepoví nic, a kdyby pověděla,
z map cizí hvězdy by nám dala čísti.
Ať bude s námi osmdesát roků,
vždy jak by přišla právě v tuto chvíli
a  z její řeči jenom němé tváře
snad pochopí to sténání a svisty.
A pak, až jednou umře mezi námi,
té noci, v níž se dobolí svých trýzní,
jen osud bude míti za podhlavník
a na něm smrt, mlčenlivou a cizí.

MÁM RÁDA TO,
CO DOPOSUD NEBYLO MÉ,
A CO UŽ NENÍ

Čírnu si do nehybné vody,
stojící v lukách ztuhlých chladem,
která se chvěla za bezvětří
v sadě, jenž bývával mým sadem.

Jak do ní hledím jako kdysi,
je to tak divné pomyslet si,
že si s ní hrám a sahám na ni
jak na rybu či na tajemství.

Mám v mysli práh, kde navždycky
má bujnost uvízla s mým spěchem,
a místo něho vidím ránu,
zarostlou mlčením a mechem.

Hledám ten verš, co se mi ztratil
tak dávno, s mými sedmi léty.
A vidím ženu, peče chléb,
od svatých úst jí veršík letí.

Zavane vůně v poryvech,
ucítím ji a je to štěstí.
Byl by to závan sebelehčí,
mandlovou vůni bude nésti.

Však marně pro něj hledám jméno,
i když mi vrací pocit dětství:
mandlovou vůni nenacházím,
ať nadýchnu ten závan kde chci.

Nablízku vždycky zpívá řeka.
Čtyřicet let už se v ní pění
ten jednotvárný šum mé krve,
ten rytmus, pro mne předurčený.

Snad je to z dětství řeka Elqui,
brodím se v ní, pak se mnou letí,
neztrácím ji a ona mne,
jdem ruku v ruce jak dvě děti.

A putuji-li soutěskami,
jen ve snách spatřím Kordillery,
v uších jak by mi bez ustání
k přísaze hvizdy z dálky zněly.

Tam u pobřeží Pacifiku
modrá se moje souostroví;
svíravý pach mi z něho zbyl
po uhynulém ledňáčkovi.

Jakýsi hřbet, tak něžně přísný,
dovrší ve mně moje snění.
U něho skončí se má pouť,
nastane klid a ulehčení.

Toť mrtvý kmen či otec můj,
ten obrys hřbetu mlhavého.
Netáži se ho, neruším,
a lehám k spánku vedle něho.

Jsem blíž a blíž té drahé skále
z Oaxaky či z Guatemaly,
strnulé, rudé jak má tvář,
a z puklin se jí valí páry.

Nahá mě do sna ukolébá,
pročpak se tedy do ní vzpírám.
I když mi nikdy nepatřila,
je to můj hrob, jak na ni zírám.

César Vallejo

DEVATERO MOROVÝCH RAN

A na neštěstí
po světě bolest narůstá co chvíli,
rychlostí třicet minut za vteřinu, krok za krokem,
je v povaze té bolesti jen bolest a zas bolest
a podmínkou a sklonem dravých, masožravých muk
je bolest a zas bolest
a funkcí nejvzácnější byliny je bolest
a zas bolest
a blaho žít nás bolí dvojnásobně.

Nikdy, vy lidští lidé,
nebylo bolesti tak mnoho v prsou, v tašce,
na klopě kabátu,
ve sklenici, v řeznictví, v početnici.
Doposud tolik bolestivé lásky
nikdy tak zblízka nepřepadávalo dálky,
oheň doposud nikdy
nesehrál lépe roli mrtvé zimy!

Nikdy, pane ministře zdravotnictví, nemělo zdraví
takovou úmrtnost
a bolest hlavy nepáčila tolik čela z čela!
A nábytek má v zásuvkách jen žal
a u srdce je v zásuvkách jen žal
a ještěrka má v zásuvkách jen žal.

Příbývá běd a bídy, lidští bratři,
rychleji nežli strojů, desetkrát víc, a rostou
tak jako naše vousy, jak stádo z Rousseaua;
zla přibývá, a proč, to netušíme,
už je ho záplava a z vlastních zdrojů vody,
má vlastní kal, důkladný vlastní mrak.

Převrací utrpení vztahy věcí, staví
je do polohy, v níž je vlhký sliz
na dlažbu kolmo,
oko je zřeno, slyšeno je ucho
a vydává to ucho devět zaklinkání
v hodině blesku, devaterý chechtot
v hodině klasu, devět samičích hlasů
v hodině pláče, devět chvalozpěvů
v hodině hladu, devět hromobití
a devět šlehů, bez jednoho stenu.

Bolest nás bere za krk, lidští bratři,
zezadu, z profilu,
v biografu z nás dělá blázny,
přibíjí nás na gramofony,
v postelích z nás ty hřeby tahá a svisle padá
nám na vstupenky a do písemností,
trpět je vážná věc, modlení nespomáhá.
Z následků bolesti pak některé se rodí
a jiné rostou, jiné umírají,
jiné pak rodí se, však nehynou, a jiné
hynou, aniž se zrodily, a jiné
nehynou, nerodí se (těch je víc).
A také tak je tomu
s utrpením, jsem smuten,
od hlavy k patě smuten víc a více,
když vidím chléb, jsem ukřižován, s řepou
jsem zakrvácen,
pláču od cibule,
s obilninami všeobecně, s moukou,
se solí obrácenou v prach, s prchavou vodou,
s vínem, toť ecce homo,
se sluncem běloskvoucím, v slunci žhnoucím!

Jakpak vám, lidští bratři,
nepověděti, že dál nemohu
a nemohu s tolika zásuvkami,
s takovou minutou a s takovou
ještěrkou, s takovouto
zvráceností a dálkou a žízní žíznivou?
Nuže, co dělat, pane ministře zdravotnictví?
Ach, na neštěstí, lidští lidé, bratři,
máme toho na práci přemnoho.

KLOPÝTNUTÍ MEZI DVĚMA HVĚZDAMI

Jsou lidé nešťastní tou měrou, že snad ani
nemají tělo; kvantitativní vlas,
po palcích klesá geniální hoře;
způsobem navrch;
nehledej mě, žernove zapomnění,
zdají se být ze vzduchu, sčítat steny mentálně,
naslouchati
zřetelným šlehům ve svých slovech.

Lezou z pleti ven, drápou se na náhrobek,
v němž se rodí,
z hodiny na hodinu jdou si pro smrt
a padají až na zem celou délkou své stydlé abecedy.

Ach běda tolikeru, běda tak málu, běda jim!
Běda mi v bytě, když je slyším se skly!
Běda mi v prsou, kupují-li si šaty!
Běda mé bílé špíně, sedlinou sjednocené!

Nechť milovány jsou ty sprosté uši
a milováni ti, kdož usedají,
milován buď neznámý se svou ženou
a bližní v rukávech, s očima, s hrdlem!

Milován budiž, kdo má štěnice,
kdo nosí v dešti roztrhané boty,
kdo s dvěma sirkami bdí nad mrtvolou chleba,
kdo mezi dveřmi přiskřípl si prst,
kdo nemá narozeniny,
kdo ztratil kdesi při požáru stín,
kdo vypadá jak papoušek, kdo zvíře,
kdo vypadá jak člověk, bídný boháč,
kdo čitý v ubohosti, chudý chudák!

Milován budiž,
kdo má hlad či žízeň, aniž má
hlad, aby zahnal všechnu svoji žízeň,
a žízeň, aby zahnal svoje hlady.

Milován ten, kdo prací tráví den, měsíc a hodinu,
ten, kdo se potí trýzní nebo studem,
ten, kdo jde do kina na příkaz vlastních rukou,
kdo splácí tím, co se mu nedostává,
kdo za lůžko má záda,
kdo na dětství si nevzpomíná; milován
buď lysý bez klobouku,
otrapa bez růží
a čistý bez trní,
ten, kdo má hodinky a viděl Boha,
ten, kdo má čest a neumírá!

Buď milováno dítě, jež pláče, sotva padá,
a muž, jenž upadl a přec již nepláče.
Ach běda tolikeru! Běda tak málu! Běda jim!