Jak se dělá rozhovor

Na soukromé internetové televizi DVTV byl nedávno zveřejněn rozhovor moderátorky Emmy Smetana s režisérem Emirem Kusturicou. Tento srbský rodák ze Sarajeva není v Praze nějakým turistou, studoval zde na FAMU a rozhovor s ním mohl být v lecčems podnětným.

Kusturica se uvedl vynikajícím filmem Vzpomínáš na Dolly Bell?, reflektujícím atmosféru Sarajeva 60. let, složitost doby rezoluce Informbyra kriticky vyjádřil v díle Otec na služební cestě a jugoslávské novodobé dějiny zhodnotil s felliniovskou nadsázkou ve filmu Underground.

Kusturica vycházel z liberalistickcýh a protititovských pozic, s věkem, zkušenostmi a zásadními setkáními se názorově významně posunul. Bombardování Jugoslávie v roce 1999 muselo otřást jeho liberalistickými iluzemi.

Fotbalová legenda Diego Maradona, se kterým natáčel dokumentární film,  jej nasměroval k Che Guevarovi a Fidelu Castrovi, kterého spolu s Chávezem Kusturica v jejich boji za spravedlivější svět obdivuje. Nakonec uznal i zásluhy socialismu ve své zemi, nikoli bezchybného, ale toho nejlepšího systému, který doposud na Balkáně byl. Dnes se staví nejen za Latinskou Ameriku, ale i za Rusko, které žije v napětí z agresivní politiky Severoatlantické aliance. Jeho aktuální výroky se k nám, podobně jako slova režiséra Olivera Stonea, dostávají poskrovnu. Rozhovor na DVTV proto mohl být exkluzivním a osvěžujícím. Byl jen zčásti – díky odbojné osobnosti režisérta, který se ani zde nenechal dostat do kouta.

Kdo by čekal, že těžištěm rozhovoru bude vztah srbského režiséra k Praze, kde studoval na FAMU, k Otakaru Vávrovi, jeho vedoucímu profesorovi, nebo zazní názvy jeho starších a novějších filmů, objeví se jeho plány a vize, ten by se mýlil, jako se mýlil tolikrát každý, kdo by si myslel, že česká média mají informativní úlohu a ne jen propagandistickou.

S nezájmem k antikomunismu, s nechutí k neoliberalismu a k patolízalství k USA , EU a paktu NATO roste tlak na vymývání mozků, tlak úporný a v kulturní oblasti zároveň nesmírně nudný. Je to tlak, který zrodí svou ještě silnější opozici. Zákonitě.

Výsledek rozhovoru je naprosto amatérský. Můžeme ocenit jazykovou dovednost moderátorky, méně její žurnalistické umění. Nedozvěděli jsme se nic podstatného. Tedy jen to, na co Kusturica odpověděl mimo otázky. Totiž že je nepřítelem západní agresivity USA a paktu NATO, že nezapomněl na akt teroru v podobě bombardování Jugoslávie  a že chce prozatím jen stabilitu. Koneckonců by nebylo důležité, zda má rád nebo podporuje Putina. Do okamžiku, kdyby tato otázka, tisíckrát opakovaná, nezastínila režisérovu osobnost a dílo a nebyla kladena tolikrát, tak úporně a tak otravně. Jakoby souhlas nebo distanc od osoby ruského prezidenta byl hlavním měřítkem charakteru, morálky, lidských a uměleckých kvalit. Ale tento postoj zrcadlí především měřítka českých končin, kdy se ruskou otázkou honosí kdejaká umělecká nula, kdejaký pozér nebo kýčař.

O Kusturicovi jsme se nedozvěděli skoro nic, o moderátorce leda její politickou příslušnost. Nestačí nám ani jedno. Tak se dělá rozhovor počesku. V druhém desetiletí 21. století – mezi žvásty o svobodě jedno velké a lživé dogma.

Rozhovor s agresívní moderátorkou DVTV  ZDE