Lavička Václava Havla: Disident, který mě ojel

Za života pana Havla, dej mu pánbůh věčné nebe, jsem byl vášnivým čtenářem jeho děl, a po jeho smutném odchodu z funkce, a později i ze života, kdy svět přišel o morální elitu a bohatýra vkusu, se mi svět převrátil vzhůru nohama. Klausovci mu nemohli přijít na jméno, komunisté se nevybíravými anekdotami trefovali do dramatikovy trojjedinosti, a Zemanovci si z jeho dobrého jména udělali ubrousek na ruce umaštěné od bůčku. No zkrátka hnus, že by se z toho i prase pozvracelo.

 Abych si připomněl léta životem protřelého disentu a uctil osobu pana Havla, četl jsem jej.  Mnohdy jsem vysedával u knížek, sepsaných tímto gigantem, až do pozdní noci. Jeho mistrovské pero ve mně zanechalo doslova hmatatelnou stopu. Urputným zápasem s jednotlivými listy jeho knih, za ta léta silou Herkula slepenými k sobě, jsem nejednou vyrušil ze spánku přítele, návrháře, jehož jsem tajně podezíral z toho, že na pana prezidenta snad i žárlí. Na dotazy: „jak mi vysvětlíš tu vybouleninu?“, jsem ale postrádal relevantní odpovědi a pochopení nacházel pouze v pokoji naší čivavy, jež mi byla útěchou. Napjatý vztah se hroutil a city vyhořely rychleji než bys řekl Palach.

Jedné plačtivé noci jsem se šel projít do parku, kde se nacházela lavička zasvěcená panu Havlovi. Lavička je pro mne symbol toho, že se nám po pádu komunismu dostalo svobody, a nemuseli jsme se již nikdy více stydět například za to, že se vodíme za ruce na veřejnosti. Za komunistů vyjít na ulici téměř vždy znamenalo riskovat od kolemjdoucích nadávky do vykuřpytlů nebo buzen.

Došel jsem k lavičce, že si počtu, ale byla již obsazena nějakým mužem, který na ní ležel. Všude se válely obaly od krabicového vína, nedopalky od cigaret zdobily chodník, a čerstvá stopa moči na kalhotách pána doplňovala jeho celkové vzezření bezdomovce. Požádal jsem jej slušně, zda by se mohl posunout, abych i já mohl v sedací oblasti pocítit svátek. Cosi zamumlal, ale souhlasně se odtáhl. Po chvíli četby se otočil vítr a do nosu mi vjel ostrý a nepříjemný zápach lejen evidentně pocházející od muže, jenž se ke mně přisunul, říkajíc: „co to čtete?“  Ukázal jsem mu knihu a on chraplavým hlasem: „Vy se zajímáte o disent?“ Odpověděl jsem kladně a bylo vidět, jak se jeho bezzubá ústa na zarostlé tmavě červené tváři šibalsky pousmála. Po tom, co utrousil, „že budeme kámoši, a že on byl za totáče disident“ mi položil ruku na stehno, kterou přibližoval k mému probouzejícímu se údu.

Uchopil mne za ramena a prohlašujíc, že „za komoušů strašně trpěl v kotelně“, mne počal zuřivě líbat s jazykem. Z úst mu neuvěřitelně páchlo, chvíli jsem myslel, že mi to nadobro vypálí díru do sliznice, ale absence zubů při líbání umožňovala tuto drobnost, pro vysokou hodnotu vjemu, s klidem přejít. Vypadal jak disident, ale líbal jako celý underground dohromady.

Nejdříve mi rozepnul kalhoty a zlehka mne nabudil rukou, přičemž pronesl něco o tom, „že se můj sokol dnes konečně proletí.“ A já v tom zápalu vulgární ruku zpustlíka stisknul o to silněji. Bylo to příjemné, cítil jsem se jak na Hrádečku, o kterém jsem donedávna pouze čítával. „Uspořádejme své požitky“, řekl tento Bakchus antikomunismu, a ohrnul si nohavice po vzoru někdejšího dramatika. Bez váhání mi prokázal službu bezzubými ústy, ve kterých má předkožka plavala jako Tibor Danihel v Otavě, zatímco jeho rozverný vous plný hmyzu a nedopalků mne s každým pohybem šimral na hrázi.  Odhodil zapáchající šat, obouruč vytáhl z mezinoží svůj zarostlý nástroj lásky, nepoznavší základní hygienické návyky, a než jsem stačil říct dva tisíce slov, zajel do mě rychleji než Hepnarová do davu.

Zasunul, a já věděl, že nelhal. „Proboha!“, vykřikl jsem, „tys musel snad tisknout i samizdat!“

Samotný koitus byl veden s chirurgickou přesností a bylo cítit, že jeho zkušené kladivo na komunistické čarodějnice muselo mít na minulý režim rozhodně odstrašující efekt. Muž byl neodbytný a vší silou do mě bušil tak vehementně, že kdybych se nepřidržoval opěradla tam, kde stálo velké písmeno „V“, dozajista bych upadl na chodník mezi zatoulané exkrementy.

Frekvence se stále zvyšovala a já věděl, že naše velké finále absurdního dramatu nesmlouvavě přichází.

„Už je to tady!“, zadunělo tmavým parkem a pozvolna se hlas vytratil do hluboké noci.

Nechtěl jsem, aby se výsledek našeho nově nabytého přátelství ocitnul na mě. Přece jen jsme se viděli poprvé. Improvizoval jsem tedy a pohotově svému novému známému nabídl Dopisy Olze, které jsem měl po ruce.

Jednou … dvakrát … třikrát … Vše úspěšně skončilo mezi citrony, kaviárem a doutníky.

Můj přítel ale na nic nečekal, otřel se do obálky, posbíral věci a zmizel kdesi ve křoví. Já byl tím vším tak rozrušen, až se mi klepala kolena. Zapálil jsem si cigaretu. „Pokud existuje Bůh, byl to rozhodně on,“ pomyslel jsem si. Nevadilo mi, že jej jistě ani vana nezná jménem, ale kdo to byl? Těžko říct.

Na lavičku Václava Havla chodím dodnes v naději, že tajemného muže ještě spatřím.

Odkaz Václava Havla nesmí být zapomenut!