Petr Bezruč: Den Palackého

Den Palackého

Já velikou viděl jsem národní slavnost.
(V mém kraji je pusto a šero a ticho.)
Viděl jsem českých měst metropoli,
zřel muže se zlatým řetězm stát,
před nímž se korouhve ukláněly
(před židem z Polské a před panským hajným
do prachu klonil se burmistr mé vsi,
prose o chléb a chrást pro horníků děti),
viděl jsem stožáry k nebesům plát,
viděl jsem prapory do výše vlát,
zřel chvojím a sametem krášlené město,
slyšel hlas tisíců k obloze hřmět
(co je to? já slyším sirotků vzlyk,
když voda zatopí doly naráz,
když v krčmě u žida strhne se řež),
bílé zřel panny jsem v průvodě jít
(u nás jich není – je v dědině žid,
a lesní a správce – a z čeho chceš žít?),
a v tom moři nadšení stál jsem já tich.

V té kráse, v tom nadšení před okem šla
tichounká vesničkla pod Beskydem,
kde před lety žil jsem a vyrostl já:
vidím, jak rdousí nás před Těšínem
Rotchild a Gutmann, gróf Laryš a lček
– a jasný Sir – markýz Géro –
zřím moravskou školu, jíž poněmčili,
zřím moravský kostel, jejž popolštili.

Zpíveje, těšte se, radujte se!
Žil veliký muž, ten probudil vás?
A nahoře na sever pod Beskydem
moravská vesnička dodýchala.