Petr Bezruč: Škaredý zjev

Škaredý zjev

F . ., to je škaredý fantóm!
Tak řeknou konšelé Zlatého města,
tak řekne věhlasný národa vůdce,
zatřepou hlavičkou národní dámy,
tak řekne Rothschild a Gutmann, gróf Laryš a Vlček,
i jasný Sir – markýz Géro,
když jsem se z hromady sedmdesáti tisíců
do výše zdvihl. Tak bili mne bičem!
Jak vítkovské pece zrak jediný plál,
krvavý chalát mi z ramenou vlál,
na jednom nesl jsem německou školu,
na druhém nesl jsem polský chrám,
v pravici těžké jsem kladivo nesl
(levou mi urazil uhelný balvan,
oko mi vyšlehl uhelný plamen)
a v srdci sedmdesáti tisíců kletby a hněv.

Bůh ví, že jsem škaredý !
Puch mrtvoly ode mne táhne,
na rukou , na nohou puká mi maso,
znáš hutě v Bašce? Tak oko mi plaje,
krvavý chalát mi z ramenou vlaje,
v pravici hornické kladivo nesu,
levou mi urazil uhelný balvan,
oko mi vyžehl vyšlehlý plamen,
na zádech sedí mi sto vrhů z Modré
(jak divoké krysy mne do šíje hryžou),
na kyčlích sedí mi sto židů z Polské, –
smějte se, bože můj, smějte! Tak vypadám já,
já , Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
porobeného národa bard.

Co robí se zajatým večerkem vltavská mládež?
Jak pozdvihli do výše Římané Spartaka vůdce?
Tak budu já stát – dávno můj zahyne národ –
sto roků stát budu čelem ku obloze vzpřímen,
ubitou šíjí se azuru dotknu,
já, Petr Bezruč, Ahasver svědomí Čechů,
škaredý fantóm a zašlého národa bard.