Pier Paolo Pasolini: GRAMSCIHO POPEL

Pier Paolo Pasolini
GRAMSCIHO POPEL

I

Nevane z května ten nečistý vzduch
jenž potemnělou zahradu háj cizí
temnějším činí nebo oslňuje

slepými pablesky oblohu – řídké slizy
nad žlutavými atikami domů
za jejichž velkým polokruhem mizí

zákruty Tibery a modrý ztemnělý
pás lazijských hor Mrtvolný klid vane
neúčastný jak naše úděly

podzimní květen přes zdi nahlodané
Zde je šeď světa zmrazující chvíle
zas jedno desetiletí se láme –

a pod troskami konec zarputilé
naivní snahy obnovovat život
Mokvavé ticho neúrodné shnilé

Byls mladý v onom květnu v kterém omyl
byl ještě život v tom italském máji
kdy alespoň žár otců život omyl

těkavý zápal tak nečistě zdravý
ne otec bratr s pokornými city
hubenou rukou nedočkavý

jsi načrtával ideál jenž svítí
(pro nás však ne jsi mrtev jako my
jsme mrtvi s tebou začínáme tlíti

v zahradě vlhké) na tiché záhony
A hle ty musíš ležet v háji stinném
i tu vyhoštěn mezi cizími

A obklíčen jsi patricijským spleenem
Občas jen zřidlé rány do kovadla
z Testaccia z dílen šerem dutě zní

ubohé kolny sem tam holá halda
plechu jež s kupou starých želez srůstá
oplzle zpívá chlapec křikl padla

končí svůj den Déšť kolem ustal

II

Meze dvou světů příměří v němž nejsme
Oddat se volit vsadit sám sebe
má již jen příchuť vznešené a teskné

zahrady v které tvrdošíjný klam
jenž rdousil život ještě v smrti je
Na sarkofázích v kruhu nad tmou jam

vznešená slova světské furie
na šedých deskách mají hlásat
že vznešenost i osud přežije

Z blazeovaných kostí lordů sálá
ještě dnes vášeň která kdysi vřela
bezuzdně ale bez skandálu Drásá

a skřípe jak by nikdy nedozněla
ironie knížat a pederastů
po urnách leží zpopelnělá těla

a ještě si střeží svoji kastu
A ticho smrti je zde mlčením
gentlemanů jimž ani rzivý čas tu

nevezme bontón zde se vžírá spleen
do nude Parku a lhostejné město
které jej vězní vyhoštěnce Řím

doupat a chrámů bezbožný ve zbožnosti
svůj lesk tu ztrácí Z jeho mastné hlíny
z živiny kopřiv zelenin zde rostou

hubené cypřiše ta vlhkost špiní
bledými klikyháky zimostrázu
okolní zdi Rozsvěcen vrhnuv stíny

večer je zháší v klubka kluzkých plazů
v tušení chaluh … v trávu s pachem bláta
plouhavou Noc je na pokraji srázu

modravé atmosféry trne máta
zatuchlé seno zhaslou úzkost noci
s melancholií každodenní hrá ta

klidná tma nebes Klima drsně vroucí
a historii mírnou má tu hlína
v které se pojí jiná prsť a brouci

vlhkost jež jinou šťávu připomíná
a nápěv zní tu důvěrný a starý
hlas obzorů a dálek do ní vlítá

z anglických lesů které vroubí cáry
jezer ztracených mezi loukami –
fosforečnými biliáry

smaragdy luk And I ye Fountains zní
zbožná vzývání

III

Hadřík tu visí užmoulaný rudý
jak partyzánský šátek na krk úzký
a vedle urny z té voskové půdy

trčí dva jinak rudé čapí nůsky
Nekatolická tvrdá elegance
Cizinci mrtví a pod cárem stužky

Gramsciho popel tvé jméno Prach v schránce
Naděje stará nevíra Jda s nimi
v prořídlém davu nacházím hrob štvance

ducha jenž zůstal mezi svobodnými
k něčemu stoupám cosi ve mně padá
(snad je to jiné snad je v tom míň zimy

víc pokory ta opilá a mladá
symbióza sexu a smrti) V této chvíli
a v kraji jenž po tobě stále žádal

vypětí všech sil cítím jak ses mýlil
-zde v klidu jenž se line ze tvé schránky –
a jaks měl pravdu – když náš osud šílí –

když načrtávals nejkrásnější stránky
ve dnech, kdy s tebou účtovali vrazi
Hle símě staré noci jeví známky

života dosud stále ještě vzchází
ti mrtví lpí na vlastnění i v smrti
na jmění jehož hnus a lesk má bázi

v tisíciletích A do toho dutý
třesk kovadliny chvění se sordinou
trýznivě přidušené – z bídné čtvrti –

roztetelené zvuky které hynou
A tu jsem já já chudý jenž má šaty
co okukují chudí za vitrínou

v surovém světle já který jsem ztratil
kal předměstí uličky zastrčené
lavice tramvají a jehož den se bláty

už neobrodí a zatím stále méně
mám volných chvil v té trýzni udržet se
při životě a když mne cosi žene

milovat svět a lásku ve  mně křísí
miluji ho jen sprostým dravým chtíčem
jak jsem ho zmaten nenáviděl kdysi

když měšťáckým zlem já měšťák byl sklíčen
A když svět dnes je – jak ty – rozpolcený
nemáš zášť k mocným nenacházíš v ničem

pohnutku k vzteku nechvěješ se hnusem
až mystickým z těch kdo ze světa tyjí?
I bez tvé drsnosti naživu jsem

že nevolím Odmítám to co žiji
od konce války já miluji dravě
svět který nenávidím – v jeho mizérii

ztracen pln pohrdání – k temné hanbě
svědomí …

IV

Hanba odporovat si věčný krach
být proti tobě S tebou s tebou v srdci
v světle a proti tobě v temných útrobách

Ač zapírám stav v němž mám rodnou půdi
-v myšlenkách v stínu akce v trpném snění –
vím že jsem k němu poután žárem pudů

ohněm estetického zanícení
Mne láká život proletariátu
jiný než znáš ty náboženstvím je mi

veselí jeho ne odvěký zápas
přirozenost ne třídní vědomí
Svou prapůvodní sílu člověk má tu

sílu které čin ostří ulomí
a ta mu dává pít líh nostalgie
básnické světlo Víc na svědomí

o tom říct nedá tak to ve mně žije
Co s abstraktními vylhanými city
když nebudí je vřelá sympatie?

Chudý jak chudí také musím žíti
s pokořující nadějí den ze dne
jak oni dobývám si živobytí

svůj denní žvanec Ale ve své bědné
situaci – vlastním já vyděděný
Z měšťáckých držeb tahle nanejvýš zvedne

je absolutním stavem toto jmění
Leč tak jako já vlastním historii
ona má mne – z ní je mé osvícení

Nač mi však je to světlo?

V

Neříkám já – fenomén jedinec
smyslného a citového žáru
má jiné neřesti a je to jiná věc

i osud jeho hřešení je jiný
Co obecné a prenatální špíny
vyplnilo v něm každou spáru

Co objektivní a úžasné viny
Náboženstvím jsou dány na pospas
hřích v život vtělující činy

vnitřní i vnější zaskakuje nás
ta hypotéka smrti co vždy měla
oklamat světlo a klamu dát jas

Že do Verana přijdou trosky těla
je katolický jeho zápas s tělem
a jezuitství to co srdce dělá

a ještě hloub ta přetvářka sahá
Svědomí jeho má biblické lsti
a ironický liberální zápal

hrubé světlo – i v znechucenosti
venkovský zdravý maloměstský dandy
Nu a tak dál až do podrobností

kde v živočišné hloubce jako ledy
rozplývají se Anarchie s Mocí
Opilým hříchem a nečistou ctností

ochráněno a – jak vědomě – bráníc
naivnost posedlého žije já já  žiji
vyhýbaje se životu mám pocit

že dravou vřelou nepamětí mijí
jakýsi život Chápu oněmělý
v šelestu větru – kořínky trav hnijí

cypřiše třesou zkroucenými těly
hřmot Říma tady zmlká a ty jsi tu –
jak chápu duši jejíž vryp zní Shelley

Jak nyní chápu zběsilý vír citů
rozmar (řecký v srdci patricije mužství
seveřana letního hosta v blankytu)

jenž vtáhl jej pod slepě modré vrstvy
vod Tyrhénského moře radost smyslů
estetické dětinské dobrodružství

A kolem padlá skleslá Itálie
jak ve vnitřnostech velké cikády
prostírá břehy břich vyhřezlé zmije

v Laziu bílé skryté za stády
barokních sosen pod rezivé louky
a  trsy roket v nichž čočaro zní

se  ztopořeným údem pod podolkem
goethovský sen A temné pod mokřisky
v Maremmě strašné rozbahněné stoky

s ostřicí říznou s jasnými kři lísky
okolo stezek jež pastevec koní
plní svým mládím hoch z maremmské vísky

Voňavé pižmem ach jak sladce voní
v palčivých ohbích Versilie – temné
nad Cinqualem a natažené v ohni

Alp apuánských – která nad zmuchlaným
osleplým mořem klade bělmo štuk
jasné omítky lehká vykládání

velikonočních zcela lidských luk
na zrůžovělý podklad – skelné modře
Skalisky drtí zryté hrůzou z muk

z trýznivých vůní v měkké Riviéře
kde kane vánek šťáva slunce vstříkla
největší sladkost do olejů moře

A kolem slastnou veselostí břinká
ten nekonečný bicí nástroj jasu
a pohlaví: tak je už na to zvyklá

Itálie že nepoddá se třasu
a jako mrtvá leží pod životem
Ze stejných mol zní chór uhřátých hlasů

na druha kříčí chlapci zvlhlí potem
v osmahlé tváři mezi davem z břehů
u zahrad býlím obroubených plotů

a na špinavé pláži

A ty po mně chceš mrtvý v urně té
zbavený sladké krásy abych se zřekl
zoufalé vášně býti na světě

VI

Odcházím  nechávám tě ve večeru
který se teskně ale sladce snáší
pro nás kdo žijem s voskem světla v šeru

s pableskem jež se v čtvrti sráží v přítmí
A vzdouvá ji Zvětšuje prázdnem hutní
a vzdaluje a zažíhá ji rytmy

lačného života jenž nakřáplý a dutý
hřmot tramvají lidský křik v dialektech
proměnil v koncert drsný absolutní

A cítíš že v těch bytostech tam v dálce
co životem se hrnou křičí smějí
na vehiklech svých při návratu z práce

v omšelých baráčcích kde plení
sdílný a nevěrný dar existence
je tento život jenom zamrazení

přítomnost tělesná a kolektivně množná
Chudobu pravé víry hmatáš na všem
Ne život ale přežívání – možná

nejradostnější na životě našem
jak v houfu zvířat v jejichž tajemném
orgasmu jak když není jiná vášeň

než vykonávat akt svůj den co den
pokorný žár jemuž pokorná špína
slavnost dodá A že je teď marné

-ve vzduchoprázdnu naší historie
v bzučící pauze v které život mlčí –
mít ideál ze všeho nejlepší je

úžasná dusná temná smyslnost
alexandrijská téměř krásné chvíle
ten nečistý vše spalující žár

když něco se tu hroutí v světě shnilém
a svět se vleče šerem vraceje se
na prázdné piazzy do sklíčených dílen

Rozžíhají se světla v černé hloubce
Via Zabaglia Via Franklin celé
Testaccio zplihlé za špinavým kopcem

nábřeží Tibery stříkají spršky světel
v tmě za řekou Monteverde je slívá
nebo po nebi do ztracena stele

Girlandy lamp se ztrácejí a čeří
třpytivé chladné zmrazující smutkem
pobřežním takřka … Je čas před večeří

sem tam zabliknou městské autobusy
hrozny dělníků visí z jejich dveří
vojáci v hloučcích loudavě se trousí

ke kopci kde nad zpuchřelými žmolky
hader a smetí nad skopanou hlínou
číhají v stínu podrážděné holky

a přešlapují nad dráždivou špínou
a o kus dál mezi bídnými domky
vzrostlými za noc pod kopcem či mezi

činžáky jako vprostřed světů chlapci
lehcí jak hadry hrají si už v jarním
svlaženém vánku zamračení pásci

lehkomyslným mládím žhnou svůj římský
květnový večer stojí na chodnících
výrostci a tmu protínají hvizdy

V své podvečerní slavnosti tma teče
rolety garáží zařinčí znenadání
radostně když tma pročistila večer

a pod platany u testačské piazzy
vítr jenž padá v poryvech a víří
je sladký třeba hladí speklé vlasy

a tufy jatek a v jatkách se zpíjí
zetlelou krví jako všude kde jsou
hnijící zbytky a zápachy bídy

Život je vřava a ti ubožáci
ztraceni v něm jej klidně ztrácejí
neboť ho mají  v srdci plno jdou si

večera užít Roste z jejich tmy
pro ně bezbranné  mýtus Mohutný je
Já však se srdcem plným vědomí

toho kdo jenom v historii žije
budu s to ještě jednat s čistou vášní
když vím že končí naše historie