Recenze: Příšerný vlasy

U příležitosti festivalu La Película v pražském kině Světozor jsem měl možnost shlédnout venezuelský film režisérky Mariany Rondón (debutovala snímkem Pohlednice z Leningradu, 2007) z roku 2013, tedy v podstatě naprosto aktuální produkci této latinskoamerické země.

 

Venezuelský film zde ukazuje na základě jednoduchého komického příběhu chlapce s kudrnatými vlasy, který je chce po vzoru zpěváků všemi možnými prostředky narovnat a mít školní fotografii v jejich stylu. Příběh se odehrává v prostředí chudinského sídliště z okraje Caracasu. V tomto snímku nehrají běžnou hlavní roli přírodní krásy, exotika, ale každodenní život, který je nyní soustředěn nejen na problémy a hry malého chlapce, ale i na jeho okolí. Jsou zde ukázány zásadní problémy nížších vrstev, jež bojují o přežití na okraji obrovského města. Matka hlavního hrdiny Juniora pracovala v ochrance, ale byla propuštěna, a jejím hlavním cílem je dostat svou práci zpět, aby mohla uživit své dvě děti. Po několika bezcílných čekáních na svého šéfa volí žena možnost jeho pozvání na jednoduchou večeři do svého bytu a po zaplacení sexuálními službami je do zaměstnání znovu přijata. Scéna, kdy Junior přihlíží animálnímu styku, je dokladem o nedostatku morálních zábran v čase skutečné bídy. Toto přímočaré řešení problémů a snah se jakkoli dostat z bezmoci je pro hrdinku typické. Jejím hlavním cílem je nějak přežívat v roli ženy samoživitelky, jejíž muž byl zavražděn. Bohužel orientace na praktickou stránku života je spojena s nedostatkem citů pro staršího syna a osekání výchovy a společného života jen do formy rozkazů, odtažitosti a křiku.

Druhý zásadní problém je upnutí se na problematiku možné – avšak s největí pravděpodobností domnělé – homosexuality Juniora, který si zpívá a chce vypadat jako některý ze zpěváků. Těmto dvěma bodům podřizuje celý svůj nynější život: obstarat peníze v podstatě za jakoukoli cenu a zjistit, zda je její syn odlišný. Matce snad ani tolik nejde o zjištění sexuální orientace jejího syna, ale o lékařské potvrzení jejího mínění. Právě toto osekání na základní problémy a na v podstatě žádnou citovou nadstavbu (vyjma okolí v podobě babičky, sousedky) činí z filmu vskutku syrový snímek o životě těch vrstev, jež jsou obvykle pro dnešní filmové dílo nezajímavé. Žádné melodrama, žádná romantika chudoby, jen tíha běžných starostí a obyčejného života těch, kteří nejsou středem pozornosti. Snímky života na oprýskaném sídlišti v naprosto nejprostších bytech s nejnuznějším zařízením a nepořádkem okolo, s nezájmem řešit cokoli víc než denní povinnosti, by mohly být použity i v kterémkoli jiném státě. Řada problémů byla otevřeně či v náznacích vyslovena (chudoba, kriminalita, vykořisťování, prostituce, machismus, homofobie), nikdy v nějakém sentimentu, klišé, vždy s přirozeností tamního života a pro diváka často neočekávatelně. Jaký je to rozdíl oproti české tvorbě, která je většinou pouhou projekcí kašírtované reality a rozpitváváním zchoulostivělého života českého maloměšťáka, nebo možností jeho vylhaného nadbytku. Drsné záběry souloží Juniorovy matky, přímočarost jejího jednání, kdy je za peníze schopna i darovat syna babičce či jej kvůli jeho domnělé homosexualitě plně odmítnout, ukazují daleko pádněji, než jakákoli moralizace, přetrvávající sociální problémy jako dědictví starých časů, podobně jako přežitky poněkud primitivního myšlení v silně katolické zemi. Denní realita několika scénami protnutá s ukázkami, kde si občané stříhají vlasy na znamení solidarity s nemocným prezidentem Chávezem a mezitím si malý chlapec rovná své vlasy a jeho život se točí vlastně jen kolem nich, ukazuje kontrast mezi životem v bídných podmínách a politicky povznešenější část obyvatelstva, která se nezbavila víry v lepší svět. Záběry soutěže Miss Venezuela, ukázky současné popové hudby a radosti aquaparku, kde s koktejlem tráví šéf bezpečnostní služby svůj volný čas, prezentují jakési konzumeristické přežitky, k nimž se upínají chudé vrstvy jako k nejvyššímu cíli. Pohledy na neutěšené betonové sídliště, na nejprostší hry, na provizorní stavby či obchody, na přeplněnou dopravu v Caracasu a na hrubé chování zaměstnavatele jen doplňují celý příběh, který sice obsahuje řadu komických scén, ale více než na pole komedie sahá do oblasti sociálně kritického filmu.

To, že byl film jedním z děl, kterými se může prezentovat produkce Bolívarovské republiky, svědčí o snaze přebít Hollywoodskou produkci, jež právě ve smyslu kvality a pravdivosti byla tímto snímkem poražena. Odvaha ukázat nelichotivé stránky života společnosti, vykreslit realitu bez příkras a sociální situaci této vrstvy občanů bez jakýchkoli politických alibi by měla být pro všechnu kinematografii v revolučních zemích vzorem. O kvalitě filmu svědčí též vítězství na festivalu v San Sebastiánu.