Prohlášení k 28. říjnu – Chceme vlast bez kapitalistů a oligarchů!

Dnešní den si připomínáme výročí vzniku dnes neexistujícího československého státu, místo póz a laciných gest vyjadřujeme naše slova vlastenců, kteří v tento den nehodlají konformně mlčet.

Formální samostatnost tu máme 97 let.

Habsburskou monarchii vystřídalo po počátečním nadšení z prvního samostatného státu fanglíčkářství, hrubá sociální nespravedlnost, která za kulisou kultu osobnosti vyvrcholila v Dolní Lipové, Krompaších, Košútech a dalších místech, kde se podvedená třída přihlásila o své právo na důstojný život. Tato politika , lavírující a výhodná jen pro kapitál a tehdejší oligarchii, vedle zákonitě k Mnichovu a mnohdy i ke kolaboraci s okupanty. Stejně tak, jako odboj proti fašismu a národně demokratická revoluce let 44-49 a její přerod v revoluci socialistickou nedovolil opakovat nespravedlnost první republiky – i když se našli ti poražení, kteří se s neuplatňováním vlastního sobeckého zájmu proti vůli většiny nesmířili. Vinou ústupu od základních principů socialismu jsme po čtvrtstoletí svědky znovunastoleného anachronického systému kapitalismu. Dokonce je naše vlast pošpiněna účastí na kořistnických misích vraždící ruky impéria – paktu NATO. Stali jsme se podřadnými nájemníky ve svém vlastním domě.

Toto není naše zem, toto je země Babiše, Kellnera nebo Bakaly, toto je země zahraničního kapitálu, kde jsou Češi jen levnou pracovní silou – a nic víc. Země, kde se narodili, je jim cizí, protože jim byla ukradena. Země patří se svou loutkovou demokracií oligarchii a jejím poskokům. Neklademe květiny iluzím, oslavovat budeme až vítězství skutečné demokracie – bez moci oligarchie, kapitálu a jeho struktur. Není co slavit, zvláště ne prodaný národ na periferii zájmu. Nové obrození je obrození pracující třídy, která jediná v tomto prostoru může být tvůrkyní hodnot, velkého díla, které skutečně po staletí stavělo význam tohoto národa – sociální, politický i kulturní. Stojíme tedy Shakespearovou otázkou „Být či nebýt?“. Pokud zvolíme „BÝT“, pak být bez Babiše, Bakaly, Kellnera, být bez Trojky i NATO, a především stát na vlastních nohách a za své- se svědomím a se vší odpovědností, která z toho pojmu plyne.

Výročí české státnosti je možností porovnat včerejší a dnešní ideály i osobnosti, které je nesly. Jsme zemí Husa, Žižky, Komenského , zemí protihabsbuurského a protifašistického odboje nebo už nám maloměšťáctví servírované tvůrci dnešních společenských hodnot zatemnilo pohled a na místa včerejších osobnostních pomníků se dostávají Babiš a jeho kohorta hokynářů či liberalističtí sluhové velmocenských pořádků. Země, která pulzovala rytmem Smetanovy Vltavy, která platila za svou nejdražší cenu svobodu na Dukle a která vlastníma rukama statisíců lidí nakročila velkým dílem do budoucnosti, se mění v hokynářský krámek s maloměšťáckými bolístky a hnědnoucí náturou, které oligarcha tleská.

Připomínáme si vznik prvního československého státu a připomínáme si jej s hrdostí. Větší však nebudeme mít ke vzpomínkám, ale k pohledu do budoucnosti, kdy už nebudeme hřištěm oligarchů a satelitem, ale budeme tady pro deset milionů lidí, kteří pak oprávněně v duchu předchozích dějin a celé naší státnosti řeknou: Toto je naše zem!