Recenze: Kalatozov: Já Kuba

Kalatozov: Já Kuba

 

Soy-Cuba

Paradoxně to bylo v antikomunistické a protiruské Varšavě, kde jsem poprvé viděl dnes naprosto neznámý sovětský film Michaila Kalatozova podle scénáře moderního básníka Jevgenije Jevtušenka „Já, Kuba” („Soy Cuba”). Spojení působivého a vysoce ceněného melodramatu s námětem exotické aktuální revoluce kousek od obra impéria se jevilo jako velmi atraktivní. Oprávněně.

Kalatozov, který se proslavil dojemným filmem, asi nejznámějším sovětským melodramatem (spolu s filmem Balada o vojákovi) Jeřábi táhnou, jenž obdržel Velkou cenu MFF v Cannes v r. 1958, měl velký cit pro filmovou poetiku, stejně tak jako brilantně ovládal využití experimentálních uzlů filmového záběru a střihu, který dovedl dojem ze scény dostat na nejvyšší mez (běh dvojice na schodech, běh po městě a nábřeží, scéna pokusu o skok z mostu, závěrečná scéna příjezdu vojáků z filmu Jeřábi táhnou), byl již tak dost dobrou devizou. Jevtušenko, jeden z vůdčích básníků období tzv. Tání (připomeňme ještě Roberta Rožděštvinského, Bellu Achmadulinu, písničkáře Vysockého a Bulata Okudžavu), byl představitelem moderní neschematické poezie a jako reprezentant pokrokového sovětského umění zcestoval celý svět a byl již v mládí velmi uznávanou osobností (setkal se v roce 1963 v Paříži s Picassem, znal Pabla Nerudu, navštívil USA, byl členem poroty filmových festivalů v Moskvě a Benátkách, atd.).

Oba se chopili tématu před několika málo lety zvítězivší revoluce na karibské Kubě nikoli se záměrem přesné a především popisné rekonstrukce, která má umělecké dílo spíš zatížit a umrtvit, ale jako epos o situaci na Kubě, útlaku, revoluci a jejím vítězství. Podařilo se. Spolu s kubánskou Historií revoluce je to jeden z prvních filmů o zdejší revoluci a dodneška snad nejlepší. Je to epos, je to jedna velká báseň. Kalatozov využil svých poznatků z předchozích let a pracoval s kamerou ještě experimentálněji, ještě expresivněji, podobně jako se zvukem, upravoval prostředí, a tak nemůžeme mluvit o nějakém realistickém nebo suchopárném popisu, ale o jednom velkém dojmu, který působí na diváka. Tropické prostředí, plantáž, chudinské obydlí, noční podnik, hotel, Havana plná amerických turistů a námořníků nebo ilegální pracovna – vše je hlavně symbolem. Podobně jako každá postava – milenecká dvojice černocha a hispánské dívky tajně se věnující prostituci, američtí turisté kupující si ženy, kubánské děvče obtěžované námořníky, Batistovi policisté, plantážník tragicky umírající na zapáleném poli cukrové třtiny, zemědělští dělníci, revoluční studenti, mladí komunisté, barbudos.

Ukázky tropické přírody i prostředí moderní, amerikanizované Havany, a hlavně rozpory sociálního a politického rázu dokázal režisér vyobrazit znamenitě. A bez zatížení. Kritizována je zde idealizace – neprávem. Je potřeba při Soy_cuba3obecném pojmenování odpovídajícím formě filmu. Jsme svědky sugestivních scén požáru plantáže, střelby do demonstrujících, pohřbu zabitého studenta, revolučního boje a vítězství. Na několika málo scénách byl vylíčen politický útlak stejně jako na scénách předchozích útlak sociální a konkrétní třídní rozdíly. Starý vesničan, raději zapalující pronajatou plantáž než by se nechal více vydírat statkářem, chudý vesničan, který se až po tragické zkušenosti připojí k revoluci, student, který se bojí zastřelit kontrarevolučního velitele a následně umírá jako první v demonstraci, jsou oba dokladem zrání kubánské společnosti.

Každá ze zemí, která se odhodlala k revoluci, prošla podobným vývojem, byť v jiném kulturním prostředí a v jiných rekvizitách. Filmy zemí socialistického tábora z 50. a 60. let se zabývají revolucí a člověkem v ní. Za všechny jmenujme velmi kvalitního Občana Brycha od Otakara Vávry podle předlohy Jana Otčenáška. Vývoj myšlení je i v obecnější a celospolečenské rovině zobrazen i v tomto filmu. Nicméně děj není vše, dílo vyniká vysoce estetickými hodnotami, symfonií pečlivě promyšlených kontrastů, plným využitím média černobílého filmu, neopomíjejíce experimentální vazby se zvukem.Soy_cuba2

Od Ejzenštejnova filmu Ať žije Mexiko! z r. 1938 je to nejcitlivější a nejhodnotnější pohled na latinskoamerickou realitu s její kulturní odlišností a zároveň revolučním nábojem. Podobně citlivě v této linii, i když ve více reportážním, ale neméně působivém duchu, pokračuje film o dění tehdy aktuálním – „Noc nad Chile” o Pinochetově převratu.

Toto dílo je filmem a poezií v jednom. Samostatně hovořícím obrazem i dějem. A především jedním velkým pravdivě mluvícím uměleckým dílem, výpovědí o jedné revoluci tam, kde by ji nikdo nečekal.

MPE