Recenze: Marco Ferreri: Včelí královna

Marco Ferreri: Včelí královna

 

vceli kralovnaFilm Včelí královna italského režiséra Marca Ferreriho je jedním z prvních filmů tohoto sarkastického tvůrce, jehož přehlídka společenskokritických obskurností vrcholí filmy jako Ahoj, samečkunebo Velká žranice. Snímek pochází z roku 1964 a v hlavních rolích se setkáme s Ugem Tognazzim (známým i z pozdější Velké žranice), Marinou Vlády (francouzskou herečkou ruského původu, pozdější manželkou herce a písničkáře Vladimíra Vysockého, několikaletou členkou KS Francie) a Riccardem Fellinim (mladším bratrem režisérské legendy).

Na rozdíl od pozdějších filmů, kde Ferreri vyhrocuje nadsázku do extrémnějších (stále však poetických a umělecky hodnotných) poloh, je zde děj a jeho pojetí podáno v decentnějším duchu – příběh se pomaleji rozvíjí a jemné obskurnosti, které vrcholí závěrem potvrzujícím název filmu, nijak křiklavě neruší, zároveň jsou však výrazné. Příběh ze života úspěšného čtyřicátníka Alfonsa, majitele římského autosalónu nedaleko chrámu sv. Petra, který se právě žení s nádhernou, (Marina Vlády byla vpravdě jednou z nejkrásnějších evropských hereček, bohužel díky absenci kvalitní kinematografie v naší zemi ji zná spíš francouzské, italské a ruské publikum) mladou a počestnou dívkou Reginou, z počátku vypadá jako jemný příběh o štěstí a spokojenosti římské střední vrstvy, kterému přihlíží rozverný obchodní partner Riccardo.

Už však scéna návštěvy Alfonse u rodiny budoucí ženy v bytě s nádherným výhledem na Michelangelovu kopuli chrámu sv. Petra, začíná zavánět obskurností a lehce morbidním odérem, když mu Reginina teta vypráví o svých mrtvých v rodině a ukazuje mu jejich fotky. Poté děj pokračuje v poklidném duchu – dvojice je s Riccardem a jeho přítelkyní na pláži (zřejmě v oblíbené Ostii). Regina se jde převléct a Alfonsovi řekne, že povolí milování až po svatbě, že si panenství schovává pro něj jakožto dar – a defacto ukázku starosvětských zvyků (příbuzný nevěsty a důvěrník obou manželů je mladý kněz, návaznost s církví a jejím měřítkem hodnot je v rodině dost silná). To Alfonsa ještě silněji upoutá a váží si své dívky ještě víc, což nijak netají. Nacházíme se tedy stále v jakémsi idylickém stavu věcí. Po svatbě dostává Alfonso Reginu i fyzicky. Velmi si ji před Riccardem v tomto směru pochvaluje, ale žádostivost mladé manželky je čím dál větší (nikoli ale promiskuitní, vše v mezích manželství) a Alfonso je sexem stále více fyzicky vyčerpáván. O pomoc požádá příbuzného – mladého kněze. Chce, aby Reginu usměrnil, protože její nároky postupně nemůže zvládat. Kněz mu však řekne, že nároky ženy jsou svaté a že se jim musí podvolit. Alfonso začne brát injekce, postupně fyzicky schází. Když chce načas sexu uniknout, manželka je podrážděná, hrozí manželská krize, a když se v usmíření podvolí, začne jeho zdraví být čím dál více podlamováno. Regina nakonec otěhotní a sama začne sex odmítat, jenže pro změnu Alfonsovi tato abstinence nesvědčí – a dožaduje se svého. Alfonsovi umírá matka, je uložena do rodinné hrobky nevěsty, což je další námět pro lehce morbidní scénu ukazování detailů této hrobky i s popisem Regininy tety – ovšem i s komediálně laděnými scénkami konverzace na hřbitově. Alfonso se uchyluje na léčení, Regina po něm přebírá (a to velmi úspěšně) agendu v autosalónu. Po poslední souloži, po které po delší odmlce tak toužil, je nemocný Alfonso odvezen do nemocnice. Když se vrací domů, už jako nepohyblivý, upoutaný na lůžko, je přenesen do jiného pokoje.

Byt se předělává kvůli dítěti, které zanedlouho přijde na svět. I přes Alfonsova nadšení z budoucího otcovství a ze „spokojeného života“ s mladou, krásnou a v práci schopnou ženou a i přes starostlivost Reginy a příbuzných se postupně vykresluje role, kterou Alfonso ve skutečnosti má: roli trubce, který je použitelný jen na oplodnění včelí královny a jenž po této své nejdůležitější životní akci, jako v podstatě nepotřebný, umírá. Osud se naplňuje: závěrečná scéna ukazuje desku s Alfonsovou fotografií a daty narození a úmrtí v rodinné hrobce, kde se koná křest novorozence. Regina v černém oděvu vdovy se dívá do kamery dominantním a trochu odlidštěným pohledem. Ona je tou včelí královnou.

Ferreri sarkasticky ukázal život střední vrstvy, jejich cíle, hodnoty (diktované více či méně viditelnou katolickou morálkou), úspěchy, které je nakonec zahubí. Aktuální společenské vztahy (rodinné, partnerské) jsou kuriózními situacemi vyhroceny a i přes relativně jednoduše (ale scénáristicky brilantně) pojatý námět, je film úvodem pro expresivnější kritické (a samozřejmě i komediálně laděné) Ferreriho filmy pozdějších let. I když se zde nesetkáme s pozdějšími extrémnostmi (přejezení a usouložení k smrti, kastrace kráječem na chléb apod.), celý příběh završený tragikomickým koncem v podstatě již k této poloze (byť decentnější formou) otevírá dveře.

Martin PEČ