SMKČ ke společenské obrodě

Nekonečně se mluví o společenské obrodě, o renesanci společenského života, o kulturním nemluvě. A přitom stále zakopáváme o maloměšťáckou veteš, konzumerismus, přemíru kýče – ať už „uměleckého“ nebo životního. Koneckonců kýč je i mytologie dnešního veřejného života. Jeho mantinely působí nejvíc jako stěny akvária, které těm s menším rozhledem zamezuje pohled dál, zamezuje kriticky a hlavně sebekriticky porovnávat a myslet, vidět  kolem sebe. Což je v době sobeckého individualismu, kdy má každý práva a nikdo povinnost a odpovědnost , naprosto normální – stejně jako neustálé řeči o vlastní vyjímečnosti lidských prefabrikátů, myslících pouze na sebe a svou kolikrát nesmyslnou a bezcennou seberealizaci – na úkor mnoha dalších. Pojmy jako vlastní odpovědnost, odvaha a sociální solidarita – či přesněji dořešení sociálních otázek- jsou stejné sci-fi, jako „boj proti korupci“ v  systému na korupci založeném.

Intelektuální kvas je v nedohlednu: říkat se smí pouze něco, jako bychom měli dovoleno slyšet pouze A – za řečení B nebo C jste vyhozeni z práce, nedostanete zaměstnání, jste vyobcováni ze společnosti , která je sama vhodná k vypráskání Ježíšovým bičem, už jednou tak dobře použitým na penězoměnce, je vám upřeno právo na budoucnost. Inu „demokracie“ ve škvíře mezi manipulací,lží a sebeklamem. Dosavadní politické strany horují pro svých deset milionů pouze drobky ze stolu, aby jejich potentáti ukousli ve své úspěšné bezmocnosti větší žvanec. Žijeme nikoli v období skutečné „vlády lidu“, ale v době, kdy se člověk, celá společnost, musí vejít do předem vymezeného prostoru, kdy nevadí ani režimním Konyášům a jejich oficiální věrouce, těm ,kteří žijí z většiny společnosti, ano i zájmům korporací a monopolů. Tedy nejlépe nemyslet, nevidět, nemluvit. A mnozí se do tohoto prostoru dovedli umně poskládat jako mistři tetrisu, využívaje finty gumové či žádné páteře- a prožili v tomto stavu kus či většinu krásně promarněného života. Pro někoho smutné, pro jiné realita či co hůř návod na „lepší zítřek“.  Mládež , která by jako první měla vést revoltu a osvěžit životní prostor, je ohlupována memorováním sekernických školních pouček a kariéristickými rodiči, jejichž programem je pohodlný život v nepohodlném světě – pokud bude dána dostatečná dávka poslušnosti. Konformismus se promítá i do vrstev pracujících, kteří plně oddání maloměšťáckému pohledu na svět podléhají konzumerismu, politickým jevům, jako je šovinismus a místo obhájců vlastních práv , se z nich stává „pravicová chudina“,  bezohledná ke všem, hlavně ale k sobě a vlastním dětem – a čekající ráj pro sebe v imaginárním spolčení s těmi, kteří je vlastně okrádají a obelhávají. Hloupost? Dořekněte sami.   Společnost jako snadno zmanipulované ovce je velmi pohodlná pro ty, kteří z ní dlouhodobě žijí. Mantra „úspěchu“ motivuje spíš ke švidlu – řečeno s Čechovem „Každý velké bohatství zavání velkým zločinem.“. Z vlastního pohledu zvážíme nadčasovou platnost těchto slov. Kult „úspěšných“, když odečteme  kulturně naprosto neproduktivní svět uměle vytvořených celebrit,těch donekonečna omýlaných nul,  je kultem těch, kteří nikoli vlastní prací, ale pomocí šmeliny, tunelování, daňovými úniky, atp.umístili sebe na vrchol žebříčku své vlastní společnosti, jim tak podobné.  Hrdiny dnešní doby, kterým se tak tleská, jsou leda trojice zloděje, politického a lidského slabocha a prostitutky. A podle toho se odvíjí život společnosti, která bude raději stádem ovcí, než by v sobě našla odvahu i důstojnost. Když jsme mluvili o skupině sympatizantů, skupině těch, kteří aktivně souhlasí s velkou částí našeho programu, nemluvili jsme o tom, že se budeme – na rozdíl od populistů – přizpůsobovat „mlčící většině“, žvanilům, hospodským rétorům, jejichž akční rádius končí u lahváče na televizním stolku. Nikoli. Pokud máme být platnou organizací, musí to být organizace avantgardní – tedy předvoj, nikoli věšení se za někým, kdo nás potáhne do propasti. Ano, je pravda, že tento systém nabízí alternativy, jak utlumit svůj nesouhlas – snaha po pozérské odlišnosti, která není ničím jiným, než zapadnutí to stejnosti a zaměnitelnosti, konformismus, snaha zdolávání mnohdy nesmyslných kariérních příček nebo možnost si hlavu vylít kořalkou či jinou formou omamných látek. Někomu by toto stačilo, režim by tleskal. Pokud hovoříme o obrodě, je to obroda sociální, stejně jako obroda kvality občanské aktivity jednotlivý h skupin.

Naprosto tristní je pohled na pasivní odbory, které přes obhroublou rétoriku jsou přívěskem a loutkou zaměstnavatelke, který velmi snadno diktuje, co lze a co ne. Opíjí se rohlíkem, ještě k tomu starým. Neméně troistní je pohled na mládež, která se kojí přihlouplou pravicovou rétorikou a stupidními cíli, jak být „úspěšný“ v dekadentní společnosti, na rozdíl od mládeže západní Evropy nebo jižní Ameriky, která aktivně a pokrokově bojuje o svou budoucnost. Tu jsme zde asi prospali, nikoli projedli. Utekla nám sice bezbolestně, ale zato rychleji a do nekonečné dálky. Vnucuje se citát, že kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zrušili. Ano. Politický karneval stejnosti a aféry, které jsou jen bouří ve sklenici tohoto režimu, která bude sice šplouchat,ale stěny zůstanou netknuty, se již opotřeboval, nicméně mnoha ještě vystačí. Mlčení však znamená vinu. Společnost dnes ještě nedorostl a vlastnímu dni. Šmelináři nejsou hodni si říkat průmyslníci, jako například textilní magnát Friedrich Engels, stejně tak, jako si dogmatičtí hlupáci nemohou říkat myslitel jako myslitel tisíciletí, Karel Marx. Dnes proklamované vzory a ideály, jsou v porovnání se zakazovanými giganty jen mikroskopickou částečkou.

Naše společnost doteď žila z výprodeje prošlých zbytků. Nejen hmotně, ale především myšlenkově. Stačí jí to i do budoucna? Bude stačit  mladé generaci jen memorovat hlouposti starších? V těchto pomejích se válet a ještě chrochtat odmítáme, proto nabízíme svou alternativu. Lepší svět je možný!